Posted on

Proč stále milujeme zapatisty

Článek poprvé vyšel v nultém čísle magazínu ROARmag. A je dostupný na https://roarmag.org/magazine/why-we-still-love-the-zapatistas/

1. ledna 1994, 3:00 ráno

Mexický prezident Carlos Salinas de Gortari šel spokojeně spát, protože ke konci svého mandátu Mexiko připojuje k Severoamerické dohodě o volném obchodu – NAFTA. Zboží, peníze a služby se budou moci volně pohybovat mezi Mexikem, Kanadou a Spojenými státy americkými. Dohoda samozřejmě nezmiňuje nic o hraniční zdi mezi Mexikem a Spojenými státy. My říkáme volná dohoda zboží, peněz a služeb – ne lidí.

V ten samý čas odstranění obchodních ochran prakticky otevírá mexickou ekonomiku kanadskému a americkému zboží, které je vyráběno levněji a ve větším množství (v některých případech geneticky upraveno). Špatná zpráva pro mexické farmáře, tedy ty, kteří najdou na svých ejidos (komunitní půdě, která byla do doby před privatizací chráněna mexickou ústavou) viset nápis “Na prodej”.

Stroj vládní propagandy však může “prodat” smlouvu s velkou fanfárou. Vychvalovat prezidenta za jeho “triumf”: Mexiko se konečně stává členem Prvního světa!

Crrrrrr, crrrrr, crrrr !!!!!!

Muž, který probudil Carlose Salinase z jeho “snu o Prvním světě”, byl jeho ministr obrany generál Antonio Riviello Bazán a oznámil mu, že zrovna začalo povstání v Chiapasu. Tisíce maskovaných mužů a žen okupuje několik měst jihovýchodního mexického státu. Říkají si zapatisté a svou armádu nazývají EZLN (Ejército Zapatista de Liberación Nacional).
“Nerad obtěžuji, ale tohle je revoluce!”

Pro Mexiko, Latinskou Ameriku a mezinárodní levici bylo to, co se vynořilo z chiapaské mlhy se zapatisty, přízrakem revoluce s velkým R – něčím, co mexická vládnoucí autokracie Partido Revolucionario Institucional (PRI, Institucionální revoluční strana) věřila, že vymýtila před dlouhým časem v pozdních sedmdesátých letech dvacátého století.
Od Tlatelolcského masakru v roce 1968, pár dní před zahajovací ceremonií Olympijských her v Mexico City, přestala mexická mládež věřit v možnost společenské změny skrze protesty a volby. Někteří z nich, ovlivněni Kubánskou revolucí, jiní maoistickými myšlenkami a praxí, odešli do hor a měst na venkově s myšlenkou organizace povstalecké armády, která by mohla svrhnout vládu PRI a přinést Mexiku socialismus. Podle knihy México Armado (Ozbrojené Mexiko) od Laury Castellano bylo v Mexiku mezi lety 1960 a 1980 aktivních více než 30 městských a venkovských guerrillových skupin.
Mexický stát zahájil válku proti svým mladým lidem, které vraždil, mučil a nechával systematicky mizet. Toto temné období je označováno jako la guerra sucia – špinavá válka. Tisíce jich stále chybí, někteří byli nalezeni v masových hrobech a nespočet dalších bylo mučeno a vězněno ve vojenských kasárnách. S amnestií a novým volebním právem z roku 1978 si vláda myslela, že se s revolucionáři, s jejich foquismem1 a vleklými lidovými válkami vypořádala.
No… ne se všemi!

Las Fuerzas a Zapatismus

Jednou z těchto guerrill, pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, byla skupina zvaná Fuerzas de Liberación Nacional (FLN). Nebyla ani nejznámější ani nejlépe organizovanou a nikdy neoslovila velké množství rekrutů. FLN byla totiž velmi specifickou guerrillovou skupinou. Nikdy se nezapojila do bankovních loupeží, únosů nebo jiných spektakulárních akcí k pozdvižení svého jména, jak bylo v té době běžné mezi revolučními skupinami.

Možná, že zůstávat a jednat z podzemí, což jejím členům nakonec dovolilo přežít i v časech, kdy byly jiné skupiny vymýceny státem, byla strategie – nejednou však téměř zanikla. Ukázkovým případem bylo odhalení jejich útočiště v Nepantle a zabití většiny vůdců v tréninkovém táboře v Chiapasu nedaleko Ocosinga roku 1974.

Nicméně, navzdory bolestivé zkoušce a dramatické chybě, se FLN, oproti většině jiných skupin, zvládla nerozpadnout. Odmítli amnestii z roku 1978 a nakonec v roce 1983 založili povstaleckou armádu v Chiapasu. Oddíl, který na základě zkušeností z osmdesátých let, mohl být v regionu přijat domorodými kmeny Tsotsilů, Tseltalesů, Cholesů, Tojolabalesů, Zoquesů a Mamesů. Prvního ledna 1994 tak mohli překvapit Mexiko i zbytek světa jako armáda EZLN (Ejército Zapatista de Liberatión Nacional – Zapatistická armáda národního obrození).

EZLN se v době vedoucí k povstání roku 1994 samozřejmě velmi proměnila. To, co začalo jako ozbrojená větev Castro-Guevarismu, s teorií vanguardismu (se skupinou vůdců v popředí) a striktně hierarchickou organizací, později našlo své ideje rozdrcené domorodou realitou a vůlí lidí, které přišli hluboko do hor a džunglí mexického jihovýchodu “osvítit”. Vanguardismus FLN byl v rozporu se způsobem rozhodování na shromážděních domorodé populace Chiapasu, které částečně vzešlo z předchozí práce provedené v tomto regionu osvobozujícími teology a maoistickými militanty.
EZLN brzy zjistila, že chce-li být úspěšnou, musí se změnit. Odpoutala se od svého zastaralého vanguardistického přístupu a adoptovala novou organizační formu a strukturu vytváření rozhodnutí. Léta poté se mohla vydat na “pochod do Mexico City”, jak bylo napsáno v Prvním prohlášení z Lacandonské džungle.

Povstání však nedopadlo tak, jak zapatisté očekávali. Jejich volání do zbraně nebylo vyslyšeno a mexický lid se namísto do hor vydal do ulic s požadavkem dosáhnout míru a zastavit pokus mexické armády o vyhlazení EZLN.

Následovala jednání, která vedla k podepsání Dohod se San Andrés a měla v podstatě zaručit institucionální autonomii EZLN. Vláda je však nedodržela. EZLN poté oznámila, že bude pokračovat cestou autonomie – tentokrát de facto a ne de jure – a přesně tak od té doby konají: vytvářejí nové cesty a objevují nové horizonty imaginace za slepou uličkou tradiční levice.

Kritika z leva

Využitím jiných strategií – a samozřejmě díky ostré dikci Subcomandata Marcose (v současnosti přejmenovaného na Galeana) – se zapatisté stali charakteristickým symbolem pro mezinárodní levici. Návštěva Chiapasu a mezikontinentálních encuentros (setkání) EZLN se staly nezbytnou poutí pro aktivisty alter-globalizačního hnutí. Navzdory tomu, zejména v posledních letech, se stali zapatisté pro zastánce tradiční institucionalizované levice terčem kritiky.
Jako příklad můžeme uvést nedávno vydaný článek Bhaskara Sunkary https://www.jacobinmag.com/2011/01/why-we-loved-the-zapatistas/, ve kterém novinář a vydavatel listu Jacobin vykresluje zapatisty jako sympatický, leč nešťastný model pro mezinárodní levici.

Kromě zřejmých chyb v jeho článku, způsobených pravděpodobně důsledkem omezeného seznámení se s tématem (členové FNL nebyli maoisté a nezmizeli “stejně rychle jako se zjevili”, ale spíše fungovali déle než jiné guerrillové skupiny té doby; Subcomandante Marcos nebyl mezi zakládajícími členy prvního tábora EZLN v roce 1983, ale přišel do hor o rok později), se Sunkara snaží zdiskreditovat zapatisty z ideologických důvodů, protože se stali, z jeho pohledu, inspirativním odkazem pro různá hnutí, jež ale pouze negují, místo toho, aby je tvořili.

Sunkara dále tvrdí, že vliv zapatistů je neoprávněný, protože Chiapas je stále velice chudým regionem a “za dvě desetiletí trvající revoluce mnoho neukázali”. Podle Sunkarova pohledu, do určité míry reprezentanta staré levice, jsme milovali zapatisty proto, že jsme se “obávali politické moci a politických rozhodnutí”. A argumentuje tím, že zapatisté, a ti které inspirovali, toho mnoho nedosáhli. Jediná smysluplná cesta vpřed, zdá se, je organizovat hnutí pracující třídy v marxisticko-leninské tradici.

Není toho mnoho k poukázání?

Na obranu svého tvrzení nabízí Sunkara statistická data z Chiapasu, která ukazují, že se region za posledních 20 let příliš nezměnil – negramotnost zůstává stejná (něco přes 20%), tekoucí voda, elektřina a odpad stále v mnoha komunitách neexistují a dětská úmrtnost je soustavně extrémně vysoká.
Tyto statistiky jsou správné, ale ne vždy říkají celou pravdu.

Kdyby se o téma zajímal hlouběji, zjistil by, že statistiky (pravděpodobně získané od mexické státní Národní statistické agentury – zdroj není v článku zmíněn), odkazují převážně na nezapatistické komunity. Chiapas je obrovský region, zhruba velikosti Irska a z 5 milionů lidí, kteří v něm žijí, je zapatistů ve skutečnosti pouze něco mezi 200 až 300 tisíci.
Většina zapatistických komunit tzv. bases de apoyo navíc není vykreslena v žádných oficiálních datech od doby, kdy nepovolují přístup státním autoritám – jsou autonomní. A zatímco má Sunkara pravdu v tom, že společenská transformace “může být zkoumána empiricky”, jeho článek, spoléhající se na omezující vývojovou logiku statistické změny, selhává přesně v tomto bodě.

Emancipace!

Následující příběh je charakteristický pro emancipační společenské změny, které v zapatistických komunitách probíhají více jak dvacet let; příběh, který je neviditelný z hlediska jakýchkoliv oficiálních statistik.
Přítel z Baskicka, kterého jsem před lety potkal v Chiapasu, mi řekl, že na něj při poslední návštěvě zapatistických komunit nejvíce zapůsobilo postavení žen. Baskický soudruh poprvé přijel do Chiapasu v roce 1996 dva roky po povstání a živě si pamatoval, jak ženy kráčely sto metrů za jejich manžely. A kdykoliv manžel zastavil, zastavily se i ony, aby udržely vzdálenost. Ženy mohly být při svatbě směněny za krávu nebo kukuřičné pole – a nevdávaly se vždy mužům podle jejich výběru. Situace byla pěkně vykreslena v zapatistickém filmu Corazon del Tiempo (Srdce času).

Po téměř dvaceti letech se můj baskický přítel do Chiapasu vrátil na první ročník Escuelita Zapatista (http://www.schoolsforchiapas.org/advances/schools/la-escuelita/). Tentokrát mohl po akci svobodně tancovat s promotoras, zatímco někteří z nejvýše postavených velitelů EZLN – nebo přesněji pro milovníky statistik: 50 procent velitelů tajného revolučního domorodého výboru – jsou ve skutečnosti ženy.

Ženy navíc v současnosti vytvářejí své vlastní kooperativy přispívající rodinnému a komunitnímu příjmu; stávají se pořadatelkami vzdělání (to jest učitelkami), sestrami a doktorkami; slouží jako členky Rady Dobré Vlády neboli Juntas de Buen Gobierno a jako guerrillové bojovnice.

Nechte mě uvést další příklad, který mluví sám za sebe: V jednom ze zapatistických caracoles je v současnosti hudební skupina, která se jmenuje Otros Amores (“Jiné Lásky”). Otros Amores je fráze, kterou zapatisté používají pro členy LGBTQ komunity. Tohle všechno v dříve hluboce konzervativním, machistickém regionu (a zemi). Jen si zkuste představit něco podobného ve zbytku Mexika – nebo tam odkud pocházíte!

Vzdělání!

Zároveň, když už Sunkarův článek přichází s tématem vzdělání, by mělo být poznamenáno, že v oblasti, kde byly školy neznámé slovo a učitelé velmi vzácným fenoménem, není dnes jediná zapatistická komunita bez základní školy a další stupně vzdělávacího systému už dnes v caracoles také existují. Je to důsledek zapatistické snahy. Tyto školy by bez nich neexistovaly.
Autonomní zapatistické povstalecké školy samozřejmě nemají nic společného s těmi státními: jsou dvojjazyčné (Španělština a Tsotsilština, Tojolabalština, Tseltalština, Cholština, Mamelština nebo Zoqueština – záleží na regionu), učí lokální domorodou historii, jejich sylabus je tvořen zespodu s aktivním zapojením studentů a komunit a je zcela přizpůsoben jejich specifickým potřebám.

Participace!

Participace je jedním z klíčových konceptů společenské proměny, která se v zapatistických komunitách posledních dvacet let odehrává. Mluvíme o hluboce zchudlém regionu, kde velcí vlastníci půdy vládli lidem. S armádou a federální státem, obvykle nepřítomným, na jejich straně.

Vztah mezi “šéfi” a “pracujícími” byl spíše otrocký téměř feudální. Šéfové měli dokonce právo “první noci” s manželkami svých rolníků (takzvané derecho de pernada). Říká se, že velcí finqueros jako Absalón Castellanos Dominguez byl otcem mnoha dětí, které počal právě s manželkami a dcerami pracovníků ze svých rančů.

Když přišlo na vyjádření jejich demokratických práv (které bylo do povstání v roce 1994 omezeno účastí ve volbách), jejich hlasy byly obvykle směněny za peníze, nějaké jídlo nebo byly jednoduše předmětem rozhodnutí vlastníka ranče. Bez překvapení tak PRI dostávala v těchto krajích přes 90 procent hlasů.

Když dnes vkročím do jedné z kanceláří Rady Dobré Vlády, vidím rozdílné obličeje. Velmi odlišné věkem a zkušenostmi z povolání, rotující v administrativě rady od jednoho do osmi týdnů – záleží na zóně a caracolu. Viděl jsem staré campesinos, 16leté absolventy zapatistických škol a mladé matky kojící své děti. Všichni jsou sem na daný čas posláni svou komunitou jako delegáti kolektivního samosprávného řízení svého území.

V samotných komunitách je pravidelné shromáždění procesně organizováno zespodu nahoru. Za účelem prodiskutování místních zájmů, událostí pojících se k hnutí a k horizontálnímu a přímému rozhodování nad otázkami, které ovlivňují jejich každodenní život.

Komunita, obec, zóna

Zapatistické komunity – narozdíl od armády EZLN – mají horizontální strukturu. Stanovený počet komunit tvoří autonomní obec (municipio autonómo) a stanovený počet autonomních obcí tvoří zóny (zonas). “Administrativní centrum”, které je rozhodující radou v každé zóně, je caracol – což v překladu znamená šnek.

Caracol je velmi důležitým symbolem v domorodém pohledu na svět a v každodenní praxi Mayů. Tradičně byl používán ke svolávání komunity na shromáždění nebo za účelem informování a komunikace s dalšími komunitami. Z tohoto důvodů šnek reprezentuje “slovo” (la palabra).

Existuje pět zón a pět caracoles, každé s rozdílným počtem komunit a obcí. Zapatistické komunity, které administrativně patří ke každému z caracoles, nemusejí být složeny nezbytně z jedné etnické skupiny. Například zóna Los Altos (“Vrchovina”) je převážně etnicky Tsotsilská, i když v ní žijí i komunity Tseltalů.

Rozhodnutí vycházejí z místní úrovně, ze shromáždění, která se konají ve školách, na basketbalových hřištích nebo v kostelích (ano, i ty existují) s účastí každého, kdo je starší šestnácti let. Každý z komunity má právo vyjádřit svůj názor a volit nad každou z diskutovaných otázek. Každá komunita vybírá své vlastní zástupce do rady a každá rada vybírá své vlastní zástupce do zóny, kde případně rotují v Radě Dobré Vlády.

Rada Dobré Vlády je odpovědná za všechny otázky a problémy, které se týkají místní a komunitní sebeorganizace oblastí, které k ní náleží: spravedlnost, politika, administrace přírodních zdrojů, vzdělání, zdraví a tak dále. V caracolech se také organizují semináře a setkání s národní a mezinárodní občanskou společností. Je to jinými slovy “vstupní místo” skrze které, ti kdo se zajímají, můžou vstoupit do Zapatismu stejně jako jeho hlasu do vnějšího světa.

Sedm principů

Zde je sedm principů, které definují zapatistickou samovládu:
Poslouchat a ne nařizovat
Zastupovat a ne vytlačovat
Pohyb dolů a ne nahoru (ve smyslu předávání moci)
Sloužit a ne být obsluhován
Budovat a ne ničit
Navrhovat a ne zavádět
Přesvědčovat a ne dobývat

Aby se předešlo profesionalizaci politiky a vytváření vůdčích oligarchií, má každý člen zapatistické komunity, právo a povinnost reprezentovat jeho nebo její komunitu v kraji a zóně pouze jednou, a to na určené časové období. Když je jeho či její mandát u konce, nemůže dosáhnout stejného práva a zodpovědnosti dokud není každý turnus kompletní: dokud všichni členové komunity nesplní stejnou úlohu.

Mandát každé z Rad Dobré Vlády se liší zónu od zóny a je určován samotnými komunitami. Tak například v caracolu Oventik rada rotuje každých osm dní, zatímco v caracolu La Realidad každé dva týdny a v caracolu Roberto Barrios každé dva měsíce.
Výše zmíněné je produktem zapatistického hnutí a nemohlo by existovat pokud by hnutí přijalo organizační strukturu tradiční levice.

Otevírání se novým cestám

Pravděpodobně největším příspěvkem Zapatistů mezinárodní levici – kromě připomínání, že Historie doopravdy ještě neskončila – je fakt, že zvládli jít za běžné recepty revolučních kuchařek, znovu vynalézat revoluci s “malým r” a otevírat se inovativním a autonomním cestám demokratické sebeorganizace. Samozřejmě, že takto nezačali.

Zapatisté byli zprvu ozbrojené křídlo Castro-Guevaristické, post-Tlatelolcoské revoluční skupiny. Zkusili – ale nakonec opustili – strategii foco guerrillero a později přešli k prodlužované maoistické lidové válce. To byl ve skutečnosti pokus přinést dlouho očekávanou Revoluci s velkým R. Nicméně po selhání Revoluce, stejně jako selhání a nepřipojení se mexických guerrilových skupin k povstání roku 1994, museli Zapatisté začít prošlapávat nové cesty.
Zatímco mohli jednoduše převzít poraženou cestu jiných ozbrojených revolučních skupin – odejít zpět do džungle a odtamtud útočit na armádu – překvapivě si raději vybrali “ozbrojené nenásilí”.

Zapatisté se vrátili ke svým domorodým komunitám, radili se s nimi a rozhodli se k samosprávě autonomní cestou. Bez Velkých Vůdců, všemocných a vše kontrolujících politických Stran nebo shora dolů fungujících předvojových struktur, které domorodé komunity Chiapasu odmítly již před dlouhou dobou.

“Nekopírujte nás!”

Měl jsem možnost účastnit se, společně se stovkami dalších aktivistů, Escuelita Zapatista (Malá zapatistická škola) v srpnu 2013. Čas jsme tam trávili žitím a prací společně s několika rodinami ze zapatistických podpůrných základen. Bydleli jsme v jejich domech a komunitách, z první ruky tak zažívajíc, jak vypadá svoboda a autonomie podle Zapatistů.

Nicméně nejdůležitější lekcí Escuelity byla rozlučková zpráva studentům: žádost k nekopírování organizačních struktur Zapatistů a jejich konkrétní samosprávy, ale pobídnutí chvátat zpět do svých vlastních zemí a zkusit “dělat to, co se rozhodnete dělat; cestou, jakou se to rozhodnete dělat.” Jejich vyjádření bylo: “Nemůžeme a nehcceme Vám vnucovat naše postupy. Musíte se rozhodnout sami.”

Tohle byla pokorná zpráva od hrdých a úctyhodných lidí, kteří “si zahalují obličeje, aby byli viděni a umírají, aby mohli žít.”

Proč stale milujeme Zapatisty

Dnes, více jak dvacet let po povstání z roku 1994, jsou Zapatisté stále tady. Dříve negramotní, marginalizovaní, vykořisťovaní domorodí lidé Chiapasu budují nový svět cestou, kterou si sami představili. Bez revolučních kuchařek a teorií sociální změny krok za krokem; bez centrálních výborů, oligarchických politbyr nebo salónních intelektuálů. Bez hierarchií, revolučních proroků nebo politiky založené na volbách – také bez velkých zdrojů.

Nejchudší z nejchudších, nejignorovanější z ignorovaných, nás naučili zásadní lekci: že budování nového světa, je daleko více než akademické cvičení. Je otázkou otevírání nových cest skrze které se dá kráčet.

To je základem, který mezinárodní aktivisté vidí v zapatistickém boji, co obdivují a čím se inspirují. Samozřejmě, že odmítáním Strany – v tradičním smyslu – jako organizační formy a zastupitelské demokracie jako politického systému pouze nenegují nějakým druhem nihilistického přístupu.

Tvoří také nové, autonomní a demokratické struktury: od piqueteros přes okupované fabriky v Argentině po Coordinadora por la Defensa del Agua y la Vida v Bolívii; od okupovaných náměstí a společenských klinik, výrobních kooperativů a dalších zespodu solidárních ekonomických projektů v Řecku, Španělsku a Turecku až po polyetnické revoluční kantony v Rojavě – autonomní hnutí budují svou moc všude.

“Tázáním kráčíme” říkají Zapatisté. A dělají, co umí nejlépe: organizují se zespodu (a směrem doleva) k představě a vytváření svých autonomních a demokratických struktur ve snaze býti lesklým malým světlem v kapitalistické temnotě. Osobně necítím na škodu je za to obdivovat a pokoušet se následovat jejich příkladu představováním a vytvářením podobných struktur v našich zemích, přizpůsobením našich potřeb tvarovaných našimi vlastními sny – a samozřejmě nepovažovat je za další revoluční recept k okopírování.

Leonidas Oikonomakis
Leonidas Oikonomakis je PhD vědecký pracovník na Studiích sociálních hnutí Evropského Univerzitního Institutu, rapuje s řeckou hip hopovou formací Social Waste a je novinář ROAR Magazínu. Jeho výzkum se zaměřuje na politické strategie zapatistů a bolivijských Cocaleros.

Posted on 1 komentář

Družstvo Black Seeds

Pokoušeli se nás pohřbít; Nevěděli, že jsme semena „

Historie české distribuce zapatistické kávy sahá více jak deset let zpět, kdy se začalo dovážet do Olomouce kafe z hamburské distribuce Café Libertad. Vedle Olomouce sahají naše kořeny do slezské Orlové a sedmým rokem se dá kafe ze stejné distribuce sehnat v pražském infocentru Salé. V posledních pár letech přišla po návštěvách mexického Chiapasu, spojených s různorodými projekty, iniciativa založit českou zapatistickou distribuci – družstvo Black Seeds.

Koncem října 2018 jsme se stali součástí evropské sítě zapatistických disribucí RedProZapa. Ta združuje distribuce z jednotlivých evropských států a schází se jednou ročně v určitém evropském městě, poslední setkání proběhlo v CSOA Gabrio v italském Turíně. První peníze z kávy vypražené v Česku putovali na podporu chiapaského autonomního města Tila v jeho boji proti zkorumpované vládě a paramilitárním organizacím.

RedProZapa byla vytvořena za účelem koordinace národních distribucí a jednodušší komunikace s kávovými kooperativy a autonomní samosprávou v Chiapasu. Zapatistické kafe se do Evropy začalo vozit koncem devadesátých let a samotná síť funguje od roku 2001.

V současnosti spolupracujeme s dalším hamburským kolektivem Aroma Zapatista a kávu pražíme v sociální družstevní pražírně Fair & Bio v Kostelci nad Labem. Dovážíme bio-certifikavonou kávu Arabica ze zapatistického družstva Yachil Xojobal Chulchan v jihomexickém státě Chiapas. Je pro nás důležité spolupracovat s malými družstvy, které tvoří kooperativy a sami si organizují výrobu a export.

Kooperativ Yachil Xojobal Chu´lchan, což v tzeltalském jazyce znamená „nové světlo na obloze“, byl založen roku 2001 s počátečními 383 drobnými zemědělci z Toztzilských a Tzelatlskýchc mayských domorodých komunit v obcích Chilon, Pantelho a San Juan Cancuc. Definující charakteristikou členů Yachilu je jejich progresivní, politická pozice solidarity se zapatistickým hnutím, bojujícím za autonomii a respekt k právům domorodých obyvatel.
Káva je pro drobné farmáře v Chiapasu jednou z mála životaschopných možností k vývozu a to zejména pro farmáře Yachil, kteří neakceptují finanční podporu mexické vlády. Prodej kávy je jejich hlavním zdrojem příjmu.
Yachil vyvezl svou první várku kávy skrze síť RedProZapa do Německa v roce 2003 a jejich první organicky certifikované várky kooperativním pražírnám do Kanady a Spojených Států v roce 2005.
Dnes se Yachil skládá z více jak 800 členů v osmi municipalitách ( Pantelhó, San Juan Cancuc, Chenalhó, Tenejapa, Chalchihuitán, Aldama (Magdalena de La Paz), Simojovel (16 de Febrero) a El Bosque (San Juan de La Libertad) napříč Chiapasem s ročním vývozem více než 130 tun vysoce kvalitní zelené kávy.

Z výnosů z prodeje členové Yachil investují do individuálních zařízení na zpracování ve svých komunitách, stavbu centrálního skladu k zajištění bezpečnějšího skladování kávy těsně před vývozem, zajišťování technických workshopů pro členy, jako jsou praktiky organického pěstování, organizačního vedení a trénování pro rotování členů Yachilu v Představenstvu družsva jako jsou účetnictví, družstevní administrace, export a vylepšení všech nezbytných kroků k zajištění stálosti kvality kontroly.
Navzdory mnoha úspěchů žijí členové Yachilu pod pláštěm nejistoty. Členové kooperativu pomohli zformovali své lokální domorodé vlády, které podporují rozvoj domorodých hodnot a tradic, vytvářejí demokracii, rovnost a posilují postavení domorodých obyvatel. Za poslední desetiletí odporu členové Yachilu trpí represí, ať to jsou represivní státní složky, nebo paramilitární organizace. Mnoho členů a jejich rodin bylo nuceno opustit své komunitky a žijí jako domácí uprchlíci.