Posted on

VOLANTEM EST ALIO MODO GRADIENDI aneb co očekáváme?

VOLANTEM EST ALIO MODO GRADIENDI  z latiny “Létání je další způsob chůze“

Kterýkoliv den, kterýkoliv měsíc kteréhokoliv roku

Sucho. Záplavy. Zemětřesení. Erupce. Znečištění. Současné i budoucí pandemie. Atentáty na domorodé předáky, obránce lidských práv, strážce půdy. Genderově motivované násilí stupňující se až k ženské genocidě – imbecilní sebevraždě lidského druhu. Rasismus často špatně schovaný za almužnou. Kriminalizace a stíhání odlišnosti. Nezvratné odsouzení k násilnému zmizení. Represe jako odpověď na legitimní požadavky. Vykořisťování většiny ku prospěchu hrstky. Obrovské projekty destrukce území. Opuštěné vesnice. Vysidlování milionů obyvatel schované za pojem „migrace“. Druhy, kterým hrozí vyhynutí nebo po kterých již zbyla pouhá jména na seznamech „prehistorických zvířat“. Obrovské zisky nejbohatších z bohatých. Extrémní bída nejchudších z chudých. Tyranie peněz. Virtuální realita jako falešný únik před realitou skutečnou. Skomírající národní státy. Každý jedinec jako zvláštní nepřítel. Lež jako vládní program. Bezstarostnost a povrchnost jako ideály hodné naplnění. Cynismus jako nové náboženství. Smrt jako každodennost. Válka. Vždycky válka.

A bouřka, která všechno srovnává se zemí, šeptá, radí, řve:

Vzdej se!

Vzdej se!

VZDEJ SE!

A přesto…

Někde tam blízko i daleko od naší půdy a našich oblak někdo je. Žena, muž, další, skupina, kolektiv, organizace, hnutí, domorodý lid, čtvrť, ulice, osada, dům, pokoj. V nejmenším, nejzapomenutějším, nejodlehlejším koutě někdo říká „Ne.“ Říká to potichu, sotva slyšitelně, křičí to, žije tím a umírá. Vzdoruje a odolává. Někdo. Je třeba ho hledat. Je třeba ho najít. Je třeba ho poslouchat. Je třeba se od něj učit.   

I kdybychom museli létat, abychom ho mohli obejmout.

Protože let je koneckonců jenom jiný způsob chůze. A chůze je zkrátka náš způsob boje, náš způsob života.

Co tedy očekáváme od Výpravy za život? Doufáme, že budeme moct nahlédnout do vašich srdcí. Doufáme, že nebude moc pozdě. Doufáme… ve všechno.

SupGaleano.

Planeta Země… nebo to, co z ní zbývá.

Posted on

Mexická vláda se neřídí zákony, ale rasismem. Pasy pro zapatisty a zapatistky!

SECCIÓN CONSULAR DE LA EMBAJADA DE MÉXICO EN RÉPUBLICA CHECA

Dirección: V Jirchářích 151/10, 110 00 Nové Město, Praga, República Checa
Teléfono de atención:
(42-0) 283-061-530, 283-061-540
Facebook:@embamexche
Twitter: @EmbaMexChe
Correo electrónico:
embamexche@sre.gob.mx

Mexická vláda se neřídí zákony, ale rasismem. Pasy pro zapatisty a zapatistky!

Dorazili k nám zprávy o obtížích1, na které ve snaze získat pasy naráží skupina mexických občanů a občanek pocházejících z Chiapasu, a to i přes to, že splnili všechny legální podmínky nutné pro obdržení dokumentu, bez kterého není možné území mexického státu opustit, ani se do něj vrátit.

Informace, které máme k dispozici, ukazují, že la Secretaría de Relaciones Exterios de México (SRE, Ministerstvo zahraničí) a úřady spadající do jeho pravomoci, zamítají žádosti mnoha těchto lidí. Jejich rozhodnutí se přitom nezdají být motivována chybějícími dokumenty, ale na základě domorodého původu žadatelů. Komentáře jednotlivých zaměstnanců, zaměstnankyň, úředníků a úřednic jsou k přečtení ve vyjádření citovaném níže, nebudeme je zde proto opakovat.

Tyto lidi, kterým nyní diskriminace zabraňuje nás na různých místech v Evropě navštívit, jsme pozvali jako organizace, kolektivy, skupiny i jednotlivci. Požadujeme proto po la Secretaría de Relaciones Exterios de México, aby jim pasy vydala za stejných podmínek a ve stejném časovém intervalu, jaké zákon zaručuje všem občanům a občankám Mexika.

V případě, že jim toto jejich legitimní občanské právo bude odepřeno, vyjádříme formou demonstrací svůj nesouhlas v našich městech, na ambasádách, konzulátech a dalších místech oficiální reprezentace Mexika po celé Evropě. Nejsme lhostejní k porušování ústavních práv, které zažívají naši mexičtí, chiapaští, domorodí a zapatističtí přátelé. K tomu se hlásíme my, níže podepsaní a požadujeme odpověď prostřednictvím emailu blackseeds@riseup.net ze strany Mexického velvyslanectví v Praze.

Družstvo Black Seeds

Anarchistická Federace

Kolektiv 115

Limity jsme my

Anarchistický černý kříž

Kolektiv Čobani

Prostor 39

Roleta 39

3 Ocásci

Food not Bombs

Naiff

Nakladatelství Neklid

RFK

D-Zóna

InfoPavlač

Mycelium

Posted on

Mnoho bojů za život, jedno srdce v boji!

Zdravíme soudružky,

blíží se velké dobrodružství. Zapatistická posádka na palubě lodi la Montaña (Hora) právě přeplouvá oceán, aby přistála na severním pobřeží Atlantiku a přidala se k bojům zdola a nalevo v různých koutech Evropy.

 

Od té doby, co zapatistky svou návštěvu ohlásily, se v různých částech „té další“ Evropy společně organizujeme, ať už jako početné organizace, feministické kolektivy nebo zkrátka samy za sebe, abychom na evropské úrovni vytvořily prostor, kde se mohou setkat ženy, trans a nebinární lidé, které spojují stejné boje.

Rády bychom vás pozvaly na setkání „Muchas luchas para vivir, un mismo corazón para luchar! Encuentro de mujeres, personas trans, inter y no binarias en la otra Europa“ (Mnoho bojů za život, jedno srdce v boji! Setkání žen, trans, inter a nebinárních lidí v „té další“ Evropě), kde my, ženy a další, připravíme svá srdce k tanci ve společném rytmu a ve všech jazycích budeme sdílet inspiraci, kterou je pro nás radostná a důstojná rebelie zapatistek.

 

V prostorných stanech a pod širým nebem uspořádáme dílny, diskuzní panely, shromáždění,  taneční party a debaty, kde se budeme společně učit, číst si a poznávat se.

Na stejné dny jsme pozvaly i naše zapatistické soudružky, zatím ale nevíme, zda budou moct dorazit. Rozhodly jsme se toto setkání zorganizovat, i když nevíme, zda bude jejich účast možná, protože se potřebujeme také poznávat mezi sebou a podělit se o různé boje, které vedeme jako ženy, trans a nebinární lidé. 


Kde a kdy: v  la ZAD Notre Dame des Landes poblíž Nantes na severozápadě Francie, 10. a 11. července. Setkání není smíšené. To znamená, že je otevřené všem kromě cis mužů, i když někteří budou zapojeni do logistických příprav. V rámci setkání bude prostor pro děti a zúčastnit se v doprovodu mohou také kluci do 12 let.

Organizace je rozdělená do čtyř sekcí:

-finance (finanzas)

-program (programa)

-logistika (logística)

-propagace a komunikace (difusión y comunicación)

Pokud se chcete do organizace zapojit, pošlete e-mail na comision-genero-eu@riseup.net a do předmětu napište název sekce, vaše návrhy na dílny a jiné aktivity nebo zda přihlašujete jedince či skupinu.

Všechny vaše návrhy očekáváme s rebelskou radostí!

My, co zasíváme „tu další“ Evropu. 

Posted on

Výprava Ixchel

Duben 2021.

Hora [Montaña] vypluje.

Z jednoho z domů Ixchel - matky lásky a plodnosti, babičky rostlin a zvířat, mladé i stařičké matky, ze vzteku, v jenž se proměňuje bolest zraněné a zneuctěné Země - vypluje Hora.

Jedna z mayských legend vypráví, že se Ixchel rozprostřela nad celým světem ve formě duhy, aby mu dala lekci rozmanitosti a inkluze a aby mu připomněla, že země nemá jen jednu barvu, nýbrž mnoho barev, a že všechny, aniž by přestávali být tím, čím jsou, společně osvětlují zázrak života. A ona, Ixchel, žena-duha, všechny barvy objímá a činí je svou součástí.

V horách Jihovýchodního Mexika, v tom nejstarším z nejstarších jazyků s mayskými kořeny,  vypráví Starý Antonio jeden z příběhů Ixchel, matky-luny, matky-lásky, matky-vzteku, matky-života.

„Z východu přišla smrt a otroctví. Tak se to stalo. Na tom, co bylo, nemůžeme nic změnit. Ale takto promluvila Ixchel:

,Ať život a svoboda zítra vypluje na východ ve slovech mých kostí a mé krve, mých dětí. Ať nevládne jediná barva. Ať nevládne nikdo a ať nikdo neposlouchá a ať každý je tím, čím je, s radostí. Protože bolest a utrpení přichází od těch, kteří chtějí zrcadla namísto oken, skrze které by mohli nahlédnout do světů, jimiž jsem. Vztek bude muset rozbít 7 tisíc zrcadel, než se bolest uvolní. Hodně smrti bude třeba přetrpět, než se konečně život stane cestou. Ať tedy duha korunuje domov mých dětí, horu, která je zemí mých následovníků.'

Když přišel cestou železa a ohně útlak na mayskou půdu, ts'ul2,  který přijel zdaleka, uviděl mnoho figur bohyně-duhy a tak tuto zemi pojmenoval Ostrov žen [Isla Mujeres]

Jednoho zítřejšího rána, až se bude mluvící kříž3 dovolávat ne minulosti, ale budoucnosti, popluje hora až do země ts'ul a zakotví naproti starému olivovníku, který dává stín moři a identitu těm, kteří žijí a pracují na těchto březích."

*

3. dne měsíce května 21. roku 21. století, z Isla Mujeres v mexickém Quintana Roo, vyrazí Montaña přes Atlantik na cestu, která přinese mnoho výzev a žádné výčitky. V šestém měsíci kalendáře spatří pobřeží kolem přístavu Vigo (města olivovníků) v Galicii na západním pobřeží Španělska.

*

Pokud nás nenechají vylodit, ať už kvůli covidu, migračním pravidlům, očividné diskriminaci, šovinismu nebo proto, že jsme si spletli přístav nebo hostitele, budeme připraveni.

Jsme odhodlaní tam čekat a rozložit obrovský transparent s nápisem „Probuďte se!". Chvíli počkáme, jestli si naši zprávu někdo přečte. A pak ještě chvíli, jestli se někdo opravdu probudí. A pak ještě chvíli, jestli někdo něco udělá.

Pokud Evropa zdola nebude chtít nebo moct, tak s sebou prozíravě vezeme 4 kánoe a příslušná vesla a vydáme se na cestu zpět. Jasně, asi nám to bude nějaký čas trvat, než znovu spatříme břehy domu Ixchel.

Kánoe představují 4 části našeho bytí coby zapatistů, kterými jsme:

  • Naši kulturu domorodého lidu s mayskými kořeny. Je to ta největší z našich kánoí, vejdou se do ní tři lidé. Je projevem úcty k našim předkům.
  • Dobu tajného plánování, našeho působení v ilegalitě a období povstání. Je druhou největší kánoí a je projevem úcty těm, kteří padli po 1. lednu 1994.
  • Dobu autonomie. Je třetí největší a je projevem úcty našim vesnicím, okresům a zónám, které, ve vzdoru a rebelii, pozvedli a pozvedávají zapatistickou autonomii.
  • Dobu zapatistického dětství. Je to nejmenší kánoe a je pomalována našimi dětmi tak, jak se jim chtělo.

*

Ale jestli se nám povede vylodit a slovem obejmout ty, kteří tam bojují, vzdorují a bouří se, tak přijde oslava, tanec, zpěv cumbia a boky rozechvějí zemi, oblaka i vše mezi nimi.

A na obou stranách oceánu stručná zpráva zaplaví celé elektromagnetické spektrum a kyberprostor a její ozvěnu ucítíme v našich srdcích:

вторгнення почалося
bosqinchilik boshlandi
a invasión comezou
Die Invasion hat begonnen
istila başladı
la invasió ha iniciat
l’invasione hè principiata
invazija je započela
invaze začala
инвазията е започнала
invasionen er startet
invázia sa začala
invazija se je začela
la invado komenciĝis
the invasion has started
invasioon on alanud
inbasioa hasi da
hyökkäys on alkanut
l’invasion a commencé
mae’r goresgyniad wedi cychwyn
η εισβολή έχει ξεκινήσει
tá an t-ionradh tosaithe
innrásin er hafin
l’invasione è iniziata
بدأ الغزو
êriş dest pê kiriye
iebrukums ir sācies
prasidėjo invazija
d’Invasioun huet ugefaang
започна инвазијата
bdiet l-invażjoni
de invasie is begonnen
invasjonen har startet
حمله آغاز شده است
rozpoczęła się inwazja
a invasão começou
invazia a început
вторжение началось
инвазија је започела
invasionen har börjat

“La invasión ha iniciado”.
.-.. .- / .. -. …- .- … .. — -. / …. .- / .. -. .. -.-. .. .- -.. — (v morseovce)

A možná, jen možná, Ixchel, bohyně luna, prosvětlí naši cestu a bude, stejně jako toto ráno, našim světlem a osudem.

Opravdu.

Ze Zapatistického centra pro námořní a pozemský výcvik

Semillero Comandanta Ramona. Zona Tzotz Choj.

SupGaleano

Mexiko, úplněk 26. dubna 2021

Zdroj: http://enlacezapatista.ezln.org.mx/2021/04/26/la-ruta-de-ixchel/

 

  1. Ixchel – Mayská bohyně luny, vody, narození, lékařství a pletení. Z některých mayských textů je známá jako žena-duha.
  2. Člověk španělského původu, cizinec
  3. Mluvící kříž [Cruz parlante] je jméno mayského náboženského hnutí, které bojovalo od 50. let 19. století proti záborům půdy na území dnešního státu Quintana Roo. Mayští rebelové společně se španělským důstojníkem, který se připojil na jejich stranu, trávili noc pod křížem umístěným na vrcholku stromu; kříž začal mluvit a povzbuzoval je k pokračování v boji.

https://exhibits.lib.unc.edu/exhibits/show/maya/caste-war/maya-quintana-roo

Posted on

Příprava na plavbu do Evropy

10. dubna proběhla v jednom zapatistickém caracolu ceremonie, kdy zapatistický lid symbolicky předával svým zástupkyním a zástupcům mandát zanést daleko naše slova a sdílet, co je v našich srdcích."

Malá část delegace, která se do Evropy vydává po moři, nyní stráví dva týdny v karanténě v replice lodi, kterou pro tento účel vystavěli.

17. dubna zapatisté zveřejnili informace o sedmičlenné posádce lodi zvané Hora, která 3. května zvedá kotvy a vyplouvá vstříc evropským břehům. Její posádku tvoří 4 ženy, 2 muži a 1 další.

Takže první rostlina, která se zahnízdí na evropské půdě (samozřejmě tedy pokud nás nechají vůbec vystoupit), nebude od muže, ale ani od ženy. Bude od další.

Věrni tomu, co by zesnulý SupMarcos nazval ,fackou černou punčochou celé heteropatriarchální levici,' jsme se rozhodli, že jako první vystoupí právě Marijosé.

Jakmile vstoupí oběma nohama na evropské území a přestane se jí motat hlava, vykřikne:

,Vzdejte se, bledé heteropatriarchální tváře, co pronásledujete odlišné!'

Ne, dělám si srandu. Ale nebylo by v pořádku, kdyby řekla právě tohle?

Místo toho, jakmile vkročí na evropskou půdu, prohlásí zapatist/k/a Marijosé slavnostním hlasem:

,Jménem zapatistických žen, dětí, mužů, starších a samozřejmě dalších prohlašuji, že tato země, kterou její obyvatelé dosud nazývají Evropou, ponese odteď jméno SLUMIL K´AJXEMK´OP, což znamená ,Vzpurná Země' anebo ,Země, která nerezignuje, která nepolevuje." A tak ji budou znát jak místní tak cizí, dokud zde bude někdo, kdo se nevzdá, kdo se nezaprodá, kdo neustupuje.'"

ESCUADRÓN 421

 

Posted on

Zapatistická autonomie

Informace k benefiční deskové hře

Hra je založená na spolupráci namísto soupeření, společně usilujeme o dosažení třinácti zapatistických požadavků: půda, práce, bydlení, strava, zdraví, vzdělání, demokracie, svoboda, spravedlnost, nezávislost, mír, informace a kultura.

Abychom jich dosáhli, musíme se dohodnout, jakým způsobem budeme spravovat caracoly, a společně čelit hrozbám: útokům zlé vlády a paramilitárních skupin, megaprojektům, přírodním katastrofám, militarizaci..

Dynamika hry spočívá v rozhodování ohledně dělby práce a nakládání se zdroji v rámci jednotlivých caracolů, v zajišťování vlastní obživy, zdravotní péče, vzdělávání atd., dosáhnutí třinácti požadavků s omezenými zdroji (v tom tkví náročnost hry) a ve vzájemné podpoře mezi jednotlivými hráči / hráčkami, která symbolizuje spolupráci mezi caracoly.

Hra je navržená Pablem Garaizarem, autorem her Moon a Archers of Nand, a graficky zpracovaná mexickým umělcem známým jako Gran Om.

Balení bude obsahovat instrukce v různých jazycích včetně češtiny.

Veškerý zisk z prodeje (přibližně 26€ za kus) bude použit na financování zapatistické cesty "Za život."

Jak si můžete hru objednat:

  1. Napište na email blackseeds@riseup.net. Uveďte počet kusů her, své jméno, telefon a zda si hru vyzvednete v Praze (Roleta39), v Brně (3 Ocásci), či vám ji pošleme přes zásilkovnu (uveďte adresu pobočky)
  2. Do konce dubna uhraďte částku 40€ (podle aktuálního kurzu cca 1050,-) na účet 2801955025/2010. Do poznámky pro příjemce prosím napište "Hra - jméno, na které jste hru objednávali v mailu". Pokud chcete hru zaslat přes zásilkovnu, k částce připočítejte 70Kč.
  3. Hry by do Čech měly fyzicky dorazit během května / června. Ozveme se vám mailem nebo telefonicky.

¡Viva la autonomía zapatista!

 

 

Posted on

Část druhá: Hospoda

Kalendář? současný. Místo? kdekoliv na světě.

Sám dost dobře nevíte proč, ale kráčíte ruku v ruce s malou holčičkou. Zrovna se jí chcete zeptat, kam že to vlastně jdete, když se objevíte před velkou hospodou. Obrovský světelný nápis, podobný těm v kině, hlásá: „Historie s velkým H. Bar" a pod tím drobnějším písmem: „Ženám, dětem, domorodým lidem, nezaměstnaným, dalším (1), důchodcům, migrantům a všem neschopným vstup zakázán." Čísi bílá ruka k tomu ještě dodala: „In this place Black lives does not matter" a jiná mužská ruka připsala: „Ženy mohou vstoupit, pokud se budou chovat jako muži." Kolem celé budovy leží těla mrtvých žen všech věkových kategorií a soudě podle jejich otrhaných šatů i všech společenských tříd. Oba se odevzdaně zastavíte. Pootevřenými dveřmi nahlédnete dovnitř; díváte se na dav mužů a žen s mužskými manýry. Na baru stojí muž třímající baseballovou pálku, kterou výhružně mává ze strany na stranu. Dav je očividně rozdělen, na jedné straně sálu lidé tleskají, na druhé nesouhlasně bučí. Všichni jsou zřejmě opilí: zuřivé pohledy zarudlých tváří, sliny stékající po bradě.

Přistoupí k vám muž, o kterém předpokládáte, že tam pracuje, a ptá se vás:

„Chcete jít dovnitř? Můžete si vybrat stranu, která se vám víc líbí. Chcete tleskat nebo kritizovat? Vlastně moc nezáleží na tom, na kterou stranu se přidáte, v obou případech budete mít spoustu sledujících, lajků, palečků nahoru a lidí, kteří vám budou tleskat. Jestli přijdete s něčím důmyslným, stanete se slavným, ať už jste pro nebo proti. Vlastně to ani nemusí být nic moc chytrého, stačí, když budete hodně hlučný. A nezáleží ani na tom, jestli to, co křičíte, je pravda nebo lež, hlavně že kričíte dost nahlas."

Zvažujete nabídku. Zní to lákavě, zvlášť teď, když vás nesleduje ani pes.

„Je to nebezpečné?" ptáte se nesměle.

Vyhazovač vás uklidňuje: „Ale v žádném případě, tady vládne beztrestnost. Podívejte se na toho s tou pálkou. Pořád dokola opakuje nějaké nesmysly, někteří mu tleskají a jiní mu oponují jinými nesmysly. Až skončí, někdo ho tam vystřídá. Už jsem vám přece říkal, že není potřeba být chytrý. Ba co víc, tady je inteligence spíše překážkou. Vzmužte se. Tady zapomenete na všechny nemoci a  katastrofy, na bídu, na vládu a její lži, na problémy zítřka. Tady na realitě moc nezáleží. Tady záleží jen na tom, co je zrovna v kurzu.

Ptáte se: „Ale o čem to diskutují?"                                                                

„Ach, o čemkoliv. Obě strany řeší jen povrchní hlouposti a banality. Tvořivost tam nehledejte," odpovídá hlídač, zatímco se bázlivě poohlíží směrem k horní části budovy.

Holčička sleduje jeho pohled, ukáže na vršek budovy, kde je celé horní patro ze zrcadlového skla, a ptá se:

„A ti nahoře jsou pro, nebo proti?"

 „Ach ne," odpoví muž a potom šeptem dodá: „To jsou majitelé hospody. Nemusí se tady ani ukazovat, ale všichni jednoduše dělají, co oni řeknou." 

Venku, o kousek dál po cestě, po které jste přišli, vidíte skupinku lidí, o kterých předpokládáte, že neměli zájem vstoupit a pokračovali dál. Další skupinka znechuceně vychází z hospody, slyšíš jak kdosi mumlá „těžko tam uvniř hledat nějaký smysl" a „spíš než Historie by se to tam mělo jmenovat Histerie." Smějí se a odcházejí.

Dívka na vás pohlédne. Váháte.

Řekne vám: „Můžeš tu zůstat nebo pokračovat. Ale přijmi zodpovědnost za své rozhodnutí. Svoboda netkví jen v možnosti se rozhodnout, co dělat, a pak to dělat. Je také v přijmutí zodpovědnosti za to, co děláme, a za naše rozhodnutí."

Aniž byste se rozhodl, ptáte se holčičky: „A kam jdeš ty?"

„Domů," řekne dívka a natahuje své malé ručičky k obzoru jakoby chtěla říct „do světa."

Z hor mexického jihovýchodu.

 

SupGaleano

Jsme v Mexiku, je rok 2020, prosinec, svítá, je zima a měsíc v úplňku překvapeně hledí, jak se hory formují, vykasávají si své naguas (2) a pomalu, velmi pomalu se dávají do pohybu.

 

Z deníku Kočkopsa: Esperanza vypráví Defense svůj sen

„Takže, spím a něco se mi zdá. Vím jistě, že se mi to zdá, protože spím. A vidím, že jsem hodně daleko. Jsou tam ženy, muži a další, kteří jsou opravdu hodně jiní. To znamená, že je neznám. Mluví jazykem, kterému nerozumím. Mají různé barvy a odlišné způsoby. Dělají pořádný rámus. Zpívají a tančí, mluví, diskutují, pláčí, smějí se. Nic z toho, co vidím, mi není povědomé. Jsou tam velké i malé budovy. Jsou tam stromy a rostliny jako tady, ale jiné. A jídlo je taky jiné. Všechno je zvláštní. Ale nejpodivnější na tom všem je, a netuším proč tomu tak je, že vím, že jsem doma." 

Esperanza tiše čeká. Defensa Zapatista dokončí poznámky ve svém zápisníku, podívá se na Esperanzu a po pár vteřinách se jí zeptá:

„Umíš plavat?"

Opravdu.

Mňau-Haf.

 

Poznámky:

  1. otroas
  2. tradiční sukně/šaty
Posted on

Ty, které už nejsou

JEJICH PŘÍBĚHY.

JEJICH RADOSTI A JEJICH SMUTKY.

JEJICH BOLESTI A JEJICH VZTEK.

JEJICH ZAPOMNĚNÍ A JEJICH VZPOMÍNKY.
JEJICH SMÍCH A JEJICH SLZY.

JEJICH PŘÍTOMNOST A JEJICH ABSENCE.

JEJICH SRDCE.

JEJICH NADĚJE.

JEJICH DŮSTOJNOST.

JEJICH ČAS.
TEN, KTERÝ TU STRÁVILY.
TEN, KTERÉ JIM ZBÝVAL A KTERÝ JIM DLUŽÍME.

JEJICH KŘIK.

JEJICH TICHO.

A TO PŘEDEVŠÍM, JEJICH TICHO.

VY HO NESLYŠÍTE?
VY SE V NĚM NEPOZNÁVÁTE?

ŽENY, KTERÉ BOJUJÍ.
ANO, MY.

ALE PŘEDEVŠÍM ONY.
TY, KTERÉ UŽ NEJSOU.
A PŘESTO JSOU TU S NÁMI.

PROTOŽE NEZAPOMÍNÁME.
PROTOŽE NEODPOUŠTÍME.
ZA NĚ A S NIMI - BOJUJEME.

Domorodé zapatistické ženy.

  1. března 2021
Posted on

Část třetí: Poslání

O tom, jak se Defensa Zapatista snaží vysvětlit Eperanze, co je posláním zapatismu, a další veselé úvahy.

„Tak, a teď ti vysvětlím něco velice důležitého. Ale nedělej si poznámky, je potřeba, aby sis to uložila do paměti. Protože zápisník člověk snadno někde zapomene, ale hlavu, tu s sebou nosíš pořád."

Defensa Zapatista přechází ze strany na stranu, tak jak to dělal zesnulý Marcos, když vysvětloval něco velmi důležitého. Esperanza sedí na kmeni padlého stromu, pod zadek si prozíravě položila kus igelitu; kmen je totiž vlhký, porostlý mechem, houbami a suchými větvičkami.

„Myslíš, že je možné vidět, kam dojdeme naším bojem?", vypraví ze sebe Defensa Zapatista a malýma ručičkama přitom ukazuje neznámo kam.

Esperanza promýšlí odpověď, ale je zřejmé, že Defensa Zapatista položila řečnickou otázku, což znamená, že ji nezajímá odpověď, ale další otázky, které z té první vyplývají. Defensa Zapatista si myslí, že tím následuje vědeckou metodu.

„Nejde ani tak o to kam dojít, spíš o to najít cestu. Protože když tam žádná cesta nevede, pak je potřeba ji vytvořit, jinak to nejde," ohání se dívka mačetou. Těžko říct kde ji vzala, ale jsem si jistý, že ji někdo někde postrádá. 

„Takže náš problém se změnil, co nás teď zajímá nejvíce je tedy cesta. Protože, když tam, kam chceme jít, nevede žádná cesta, musíme to nějak vyřešit. Co tedy budeme dělat když nevede žádná cesta tam, kam chceme jít?"

Esperanza sebevědomě odpoví: „Počkáme, až přestane pršet, abychom nezmokli, až tu cestu budeme vytvářet."

Defensa se chytne za hlavu a zničí tak účes, který ji předtím maminka chystala nejméně půl hodiny. „Ne!"

Esperanza chvíli váhá a nakonec se osmělí:  „Už vím: namluvíme Pedritovi, že tam, kam chceme jít, jsou karamelky, ale že tam nevede žádná cesta. A že první, kdo cestu najde, je může všechny sníst."

Defensa reaguje: „Zase si budeme říkat o pomoc těm zatraceným mužům? Nikdy! Uděláme to samy, coby ženy, kterými jsme."

„Jasně," říká Esperanza, „a třeba tam nakonec opravdu bude čokoláda."

Defensa pokračuje: „Ale, co když se ztratíme, až budeme prošlapávat cestu?"

Esperanza odpovídá: „Budeme křičet o pomoc? Odpálíme nějakou rachejtli nebo zatroubíme na velkou mušli, aby nás slyšeli ve vesnici a přišli nás zachránit?"

Defensa pochopí, že Esperanza chápe téma příliš doslovně a navíc to vypadá, že s ní souhlasí všichni, kdo stojí okolo. Třeba Kočkopes se mlsně olizuje při představě hrnce plného čokolády na konci duhy, zatímco jednooký kůň doufá, že by tam taky mohla být kukuřice se solí nebo aspoň přetékající hrnec plastových lahví. Calamidad nacvičuje choreografii nazvanou „pas de chocolat," kterou pro ni navrhl SupGaleano a která spočívá v tom, že se „nosorožčím" stylem vrhá na hrnec.

Elías Contreras hned na začátku výslechu vytáhl pilník a brousí si svou mačetu z obou stran.

O kus dál pak zvláštní tvor, nápadně podobný broukovi a s cedulí „Říkejte mi Izmael" v ruce, diskutuje se Starým Antoniem o výhodách nepohyblivosti na pevné zemi a takto argumentuje: „Ano, vážený Kvikvegu, žádná bílá velryba se přístavu nepřiblíží." (1) Starý domorodý zapatista, nedobrovolný učitel generace, která povstala ve zbrani v roce 1994, si ubalí cigaretu a pozorně poslouchá broukovy argumenty.

Holčička Defensa Zapatista si uvědomuje svou složitou situaci, kdy je, podobně jako věda a umění , zřejmě nepochopena. Jako pas de deux bez objetí usnadňující pirouettes a bez podpory pro porté; jako film uvězněný v plechovce čekající na pohled, který ho vysvobodí; jako přístav bez lodě; jako cumbia hledající boky, které bude moci rozhoupat a dát jim účel; jako Cigalova konkávní bez konvexní (2); jako Luz Casal cestou na schůzku slíbené květiny (3), Jako Louis Lingg bez punkových bomb (4); jako Panchito Varona hledající někde mezi akordy ukradený duben (5), jako ska bez slamu, jako oříšková zmrzlina bez Supa, který by jí udělil vyznamenání.

Defensa je sice obrana, ale je také zapatistka a tak se tím nenechá vyvést z míry. Se vzdorem a rebelií hledá pohledem pomoc Starého Antonia.

„Bouře se nezastaví před ničím, zasáhnou moře i zemi, oblohu i půdu. Vnitřnosti Země se svírají a trpí lidé, rostliny i zvířata. Nezáleží na jejich barvě, velikosti, na jejich způsobech," říká Starý Antonio tlumeným hlasem.

Všichni mlčí, polovina z úcty, polovina hrůzou.

Starý Antonio pokračuje: „Ženy a muži se ukrývají před větry, dešti a zničenou půdou a čekají, až přejdou, aby viděli, co zbylo a co je pryč. Ale země dělá víc, připravuje se na později, na to, co přijde. A začíná se měnit. Matka Země nečeká s rozhodováním, co dělat, až se přežene bouře, ale raději začíná budovat už dlouho předtím. Proto moudří říkají, že ráno nepřichází jen tak zničehonic během okamžiku, ale že už dávno číhá ukryté ve stínech, a ti, kteří se umí dívat, ho nachází v trhlinách noci. Proto muži a ženy kukuřice, když sází na svých polích, sní při tom o tortilách, atole, pozolu, tamales a marquesote (6). Ty ještě nejsou, ale oni vědí, že budou a to vědomí je vede k práci. Vidí svou práci a její plody ještě dlouho předtím, než se semínka dotknou půdy.

Když muži a ženy kukuřice pozorují svět a jeho bolesti, vidí také svět, který bude potřeba vystavět a  hledají k němu cestu. Mají tři pohledy. Jeden pro minulost; druhý pro to, co je teď; třetí pro to, co přijde. Takto ví, že sází poklad: pohled samotný."

Defensa nadšeně souhlasí. Rozumí, že Starý Antonio rozumí argumentu, který se jí nepovedl vysvětlit. Dvě generace vzdálené v kalendáři a místě staví most, přes který se dá přijít i odejít. Jako po cestách.                

 „Správně!", takřka vykřikla dívka a láskyplně pohlédla na starého muže.

A pokračuje: „Když už tedy víme, kam jdeme, znamená to také, že víme, kam jít nechceme. Takže s každým krokem se vzdalujeme jedné cestě a blížíme se k jiné. Ještě tam nejsme, ale cesta, kterou jdeme, nám ukazuje cíl. Jestli chceme jíst tamales, nebudeme sázet dýně."

Celé publikum učiní pochopitelné gesto znechucení nad představou strašné dýňové polévky.

„Přečkáváme tedy bouři s tím, co už známe, ale připravujeme se na to, co bude následovat. A připravujeme se na to už teď. Proto musíme své slovo zanést daleko. Nezáleží na tom, že ten, kdo ho vyslovil, už třeba nebude, jde o to, aby se semínko dostalo na úrodnou půdu a aby se mohlo dále rozvíjet tam, kde je. Naše slova musí podporovat další. To je tedy naším posláním: být semínky, která hledají další semínka," shrnula to Defensa Zapatista a s otázkou „rozumíš tomu?" se obrátila na Esperanzu.

Esperanza se postaví a se vší důstojností svých devíti let vážně odpoví:

„Ano, jasně že jsem pochopila, že zemřeme mizernou smrtí."

A téměř okamžitě dodá: „Ale uděláme to tak, aby to stálo za to."

Všichni tleskají.

Aby dal význam slovům „aby to stálo za to," vytáhne Starý Antonio z tašky pytlík čokoládových „pusinek".                                                                        

Kočkopes jich prackou hned několik ukořistí, jednooký kůň se raději drží své plastové lahve.

Elías Contraras z vyšetřovací komise EZLN zopakuje tichým hlasem: „uděláme to tak, aby to stálo za to," a s láskou si vzpomene na bratra Samira Florese a na ty, kteří, ozbrojeni jen svou důstojností,   čelí uřvanému zloději vody a života, jenž se schovává za zbraněmi dozorce, toho, který se svým blábolením snaží zakrýt vlastní slepou poslušnost nejvyššímu Vůdci: nejdřív penězům, pak dalším penězům a penězům na konec. Žádná spravedlnost, žádná svoboda a ani žádný život.

Brouk začíná vyprávět o tom, jak ho čokoládová tyčinka zachránila od smrti v sibiřské stepi, cestou ze země Sámů (7) - kde zpíval Yoik (8) - na území Selkupů (9), kam přišel uctít cedr, strom života. „Šel jsem se učit, vždyť od toho jsou cesty. Protože vzpoury a rebelie nejsou méně důležité a hrdinské jen proto, že jsou daleko," říká, zatímco se snaží svými mnoha nožičkami vysvobodit z alobalového vězení kus čokolády. Zatleská a zhltne ho, oboje ve stejnou chvíli.

Calamidad pochopila, že je potřeba přemýšlet nad tím, co přijde, a tak s ručkama umazanýma od čokolády nadšeně zvolala: „Jdem si hrát s praženou kukuřicí!"    

 

-*-

Ze Zapatistického centra pro námořní a pozemský výcvik                                                           

El SupGaleano vedoucí workshop „Internacionalistického blití"

Mexiko, prosinec 2020

 

Z deníku Kočkopsa: Poklad je to jiné

„Když skončil, podíval se na mě svým jediným okem a pravil: ,očekával jsem vás, Done Durito. Vězte, že jsem posledním opravdovým žijícím pirátem na světě. Říkám ,opravdovým,' protože dnes tu máme spoustu ,pirátů,' kteří kradou, zabíjí, ničí a drancují ze svých finanční center a velkých vládních paláců aniž by se dotkli vody, když nepočítáme tu v jejich vířivkách. Toto je vaše poslání (a předává mi starý pergaminový svitek). Najděte poklad a uschovejte ho na bezpečném místě. Teď mě omluvte, ale musím zemřít.' S posledním slovem nechal starý pirát spadnout svou hlavu na stůl. Ano, byl mrtvý. Papoušek zamával křídly a vyletěl oknem se slovy ,Mrtvý je vyhnanec Mytilene, mrtvý bastard - syn ostrova Lesbos, mrtvá je pýcha Egejského moře. Otevři svých 9 bran, obávané peklo, a nech v sobě spočinout velkého Barbarossu. Našel již toho, kdo bude nyní kráčet v jeho šlépějích. Spí již ten, pro kterého byl oceán pouhou slzou, pod černým štítem vypluje nyní hrdost opravdových pirátů.' Za okny se táhnul švédský přístav Göteborg a někde v dálce plakala nyckelharpa (10)."

 

Don Durito de la Lacandona, říjen 1999.

 

  1. „Říkejte mi Izmael" je první větou známého románu Hermana Melvilla Bílá velryba. Kvikveg je další postavou v knize. Comandante Ismael byl pak jedním ze zakládajících členů EZLN, shodou okolností zemřel 20.1.2021, měsíc po vydání tohoto textu a v den jeho překladu do češtiny.
  2. Concavo y convexo (konkávní a konvexní) je název milostné písně známého zpěváka flamenca Diega el Cigaly.
  3. La flor prometida (Slíbená květina) je písní španělské pop zpěvačky Luz Casal.
  4. Louis Lingg and the bombs je francouzská anarchopunková kapela pojmenovaná po chicagském anarchistovi Louisi Linggovi, odsouzeném v roce 1887 k smrti za výrobu bomb použitých během nepokojů na Haymarket Square. Lingg spáchal ve vězení sebevraždu za pomoci výbušnin.
  5. Quién me ha robado el mes de abril (Kdo mi ukradl měsíc duben) je píseň známého španělského producenta Panchita Varony zpívaná hudebníkem Joaquínem Sabinou.
  6. tradiční mexické pokrkmy z kukuřice
  7. Sami jsou domorodí lidé, kteří tradičně obývají území dnešního severního Norska, Švédska, Finska a Ruska. V Češtině jsou známí jako Sámové nebo také Laponci.
  8. Yoik je tradiční forma zpěvu Sámů.
  9. Selkupové jsou původní lidé žijící na území dnešního Ruska, jejich tradiční území leželo mezi řekami Ob a Janisej. Stromy hrají v jejich mytologii důležitou roli.
  10. nyckelharpa - tradiční švédský hudební nástroj
Posted on

Část čtvrtá: Vzpomínka na to, co přijde

Říjen 2020

35 říjnů nazpátek.

Starý Antonio pozoruje, jak ohýnek vzdoruje dešti. Pod promáčeným slaměným kloboukem si od uhlíku zapaluje balenou cigaretu. Oheň se čas od času musí schovat pod doutnající kládu, ale vítr mu pomáhá a svým dechem dovádí rudnoucí uhlíky k zuřivosti.

Tábořiště se jmenuje Watapil (1) a nachází se v pohoří Sierra Cruz de la Plata, které se tyčí mezi vlhkými rameny řek Yataté a Perlas. Píše se rok 1985 a říjen vítá skupinu bouří, která předznamenává její budoucnost. Vysoký mandlovník (který později dá této hoře nové jméno v povstaleckém jazyce) soucitně shlíží na tutu malou, maličkou, bezvýznamnou skupinu žen a mužů, která se mu choulí u nohou. Pohublé tváře, seschlá pleť, upřené pohledy lesknoucích se očí (snad od horečky, tvrdohlavosti, strachu, blouznění, hladu, nedostatku spánku), rozervané hnědé a černé oblečení, boty nesčetněkrát spravované pomocí liány, která marně předstírá, že zvládne udržet podrážku na svém místě.

Pomalu a tichým hlasem, který je přes hukot bouře jen stěží slyšet, hovoří Starý Antonio jako kdyby mluvil sám se sebou:

Vládce znovu přijde a bude nám, barvě země, vnucovat svá tvrdá slova, své JÁ, které je vrahem rozumu, své úplatky převlečené za almužnu.                                                                                        

Přijde den, kdy se smrt oblékne do svých nejkrutějších šatů. Její kroky bude zdobit skřípot ozubených kol stroje, který nakazí všechny cesty a který, i když tvrdí, že přináší prosperitu, zasévá jen ničení a zkázu. Kdo se opováží postavit do cesty tomuto hluku, který děsí zvířata i rostliny, bude zavražděn - jak v životě, tak ve vzpomínkách. Nejprve olovem, potom skrze lži. Noc tak bude ještě temnější. Bolest bude déle trvat. Smrt bude smrtelnější.      

 Aluxo´ob (2) vzburcují Matku Zemi a takto zvolají: ,přichází smrt, matko, a zabíjí.'

Matka Země, ta první ze všech, se probudí - vytrhne ze spánku papoušky a tukany - a požaduje krev svých strážců a strážkyň. Obrací se na své potomstvo a takto k němu promlouvá:

,Nechť se jdou někteří z vás vysmát vetřelci. Nechť dají některé vědět svým pokrevním bratrům a sestrám. Nenechte se vyděsit vodou, nenechte se odradit chladem ani horkem. Otevřete cesty tam, kde žádné nejsou. Zdolejte řeky a moře. Plujte po horách. Létejte mlhou i deštěm. Buďte nocí i dnem a za úsvitu běžte a vzburcujte vše živé. Mnoho je mých jmen a barev, ale jen jedno je mé srdce a má smrt bude smrtí všeho. Nestyďte se za barvu kůže, kterou jsem vám dala, ani za slova, která jsem zasadila do vašich úst, ani za svou velikost, díky které jste mi blízko. Dám světlo vašim očím, bezpečí vašim uším a sílu vašim nohám a pažím. Nebojte se odlišných barev a způsobů, ani neznámých cest. Protože jediné je srdce, které jste po mně zdědili, jediné je porozumění a jediný je pohled.'

Poté, v obležení Aluxo´ob, se stroje smrtícího podvodu rozpadnou, a spolu s nimi se rozbije i jejich chamtivost a pýcha. A mocní pozvou své lokaje z jiných národů, aby zničené stroje smrti znovu poskládali. Prohlédnou si jeho vnitřnosti a takto promluví: ,vždyť jsou plné krve'. Snaží se tento příšerný zázrak nějak vysvětlit a tak svým šéfům oznámí: ,nevíme,proč tomu tak je, víme jen, že je to krev pocházející z krve původní.

A poté bude zlo pršet samo na sebe, ve velkých domech, kde se Mocný opíjí a zneužívá. V jeho državách zavládne bezpráví, z jeho pramenů poteče místo vody krev. Jeho zahrady zchřadnou a zchřadnou i srdce těch, kteří pro něj pracují a kteří mu slouží. Mocný si přivede další vazaly z jiných zemí, aby je mohl využít. A zrodí se nenávist mezi rovnými, nenávist živená penězi. Budou mezi sebou bojovat a smrt a zkáza rozdělí ty, kteří sdílejí bolest a historii.

Ti, kteří dříve na této zemi žili a obdělávali ji, se na půdě a oblohách svých předků promění v otroky a sluhy Mocného a uvidí, jak neštěstí vchází do jejich domovů. Jejich dcery a synové se ztratí, udušení v hnilobě korupce a zločinu. Vrátí se právo první noci (3), v němž peníze zabíjí lásku a nevinnost. Novorozenci budou vyrváni z náručí svých matek a jejich čerstvým masem budou velcí Páni ukájet svou ničemnost a krutost. Kvůli penězům pozvedne syn ruku proti svým rodičům a jejich domov se zahalí do smutečního hávu. Dcera se ztratí v temnotě a smrti, její život a bytí padne za obeť Pánům a jejich penězům. Neznámé nemoci zaútočí na ty, kteří prodali svou důstojnost a důstojnost svých bližních za hrst drobných, ty, kteří zradili svůj lid, svou krev a svou historii a ty, kteří vytvářeli a šířili lži.

Matka Ceiba (4), která podpírá světy, vykřikne tak hlasitě, že i ta nejvzdálenější hluchota uslyší její zraněný nářek. A 7 vzdálených hlasů se jí přiblíží. A 7 vzdálených paží ji obejme. A přidá se k ní 7 vzdálených pěstí. A Matka Ceiba nadzvedne své spodničky a jejich tisíc nohou nakopne a rozhází kovové cesty. Obrovské stroje na kolech zmizí z železných cest. Voda vyteče z řek a jezer a i samotné moře bude řvát vztekem. Vnitřnosti půdy a nebes se otevřou ve všech světech.                                                                                 

A poté ta ze všech nejvíc první, Matka Země, povstane a vezme si zpět svůj domov a své místo. A pyšnými budovami Moci začnou prorůstat rostliny a stromy, nastěhují se do nich zvířata a spolu s jejich srdci znovu ožije Votán Zapata, který je strážcem a srdcem lidu. A jaguár bude znovu vládnout starodávným stezkám, těm, kterým chtěly vládnout peníze a jejich lokajové.

A Mocný zemře ve chvíli, kdy se jeho pyšné ignorantství zhroutí, aniž by vydalo zvuk. Až se svým posledních výdechem Vládce pochopí, že už není ničím víc než pouhou zlou vzpomínkou ve světě, který se vzbouřil a vzdoroval smrti, jíž jeho vláda šířila.

A říká se, že tato slova jsou vyprávěna těmi mrtvými, kteří zemřou znovu, ale tentokrát proto, aby mohli žít.                                                

Nechť tedy tato slova znají v horách i údolích, nechť mu rozumí v kaňonech i na planinách, ať je stále dokola opakuje pták tapacaminos (5), aby jimi povzbudil spřízněná srdce, ať ho déšť i slunce zasadí do pohledu těch, kteří obývají tuto půdu, a ať ho vítr zanese daleko a nechá ho zahnízdit v bratrských myšlenkách.                                                                                                                                   

Protože tuto zemi i oblaka čekají strašlivé a nádherné věci. 

A jaguár bude znovu vládnout starodávným stezkám, těm, kterým chtěly vládnout peníze a jejich lokajové." 

Starý Antonio se odmlčí a spolu s ním ustane i déšť. Nic nespí. Všechno sní.

-*-

Z hor Jihovýchodního Mexika

SupGaleano, říjen 2020

 

Z deníku Kočkopsa: Část II: Kánoe (6)

Rád bych vám připomněl, že rozdělení na země slouží pouze k tomu, aby dalo význam zločinu „pašování" a smysl válkám. Je zřejmé, že existují přinejmenším dvě věci, které mají větší moc než hranice: tou první je zločin, který v přestrojení za modernost šíří bídu do celého světa., tou další je pak naděje, že stud budeme znát jen tehdy, když popleteme taneční krok a ne pokaždé, když pohlédneme do zrcadla. Abychom skoncovali s tím prvním a pomohli vzkvétat tomu druhému, je potřeba jen bojovat a být lepšími. Zbytek bude následovat samo a je tím, co zaplňuje knihovny a muzea. Není potřeba dobývat svět, stačí ho znovu vybudovat. Dobře, tak tedy na zdraví a vězte, že pro lásku je postel jen záminkou, melodie pro tanec jen ozdobou a národnost v boji jen čistě náhodnou okolností.

Don Durrito de la Lacandona, 1995

SubMoy navrhuje Maxovi, ať zkusí použít balzové dřevo („korek", jak se mu tady říká), ale námořní inženýr s ním nesouhlasí, protože čím lehčí by prý byla, tím snadněji by se nechala odnést proudem. „Vždyť jsi říkal, že v moři proud není." „Ale co kdyby byl," brání se Maxo. SubMoy oznamuje ostatním členům výboru, že bude následovat další test: kánoe.

Začali vytesávat. Pomocí sekyr a mačet pomalu dávali kládám, které měly původně posloužit jako dřevo na zátop, námořní vzhled i funkci. Jelikož se SubMoy na chvíli vzdálil, zeptali se SupGaleana, jestli mají čluny také pojmenovat. El Sup zrovna pozoroval, jak se Monarca hrabe ve starém dieselovém motoru, a tak jen roztržitě odpověděl: „Jo, jasně."

Na boky kanoí tedy začali tesat a malovat pečlivě promyšlená a smysluplná jména. Na jedné stálo: „El Chompiras Námořník a Skokan přes kaluže" (7). Na další: „Internacionalista. Jedna věc je jedna věc a druhá věc je dont fuck me, kámo." Na jiné pak „Za chvíli jsem tam, lásko." a „to jde za nimi, kvůli čemu mě teda zvali?" (7). Skupina „Jacinto Canek" (8) pak pokřtila svou kanoi „Jean Robert" (9), což byl jejich způsob, jak ho přimět, aby je na jejich cestě doprovodil.

Na jedné vzdálenější jste mohli číst „Proč plakat, když jediné, co nám zbývá, je slaná voda" a pod tím pokračování drobným písmem: „Tato loď je dílem Námořní komise Autonomního zapatistického povstaleckého okresu (MAREZ) nesoucí název ,Kritizují nás za to, že dáváme caracolům a MAREZ moc dlouhá jména, ale nám se to tak líbí' a Rady dobré vlády ,Nám taky'. Produkt s omezenou trvanlivostí. Spotřebujte do: záleží. Naše lodě se nepotápí, ale prochází jim záruční doba, což není to samé. Stavitele kanoí a muzikanty si můžete najmout v Centrech autonomní zapatistické vzpoury a vzdoru (CRAREZ) (nezahrnuje marimbu ani hudební aparaturu, protože co kdyby se loď potopila, pak by přestala fungovat - ale klidně vám sami rádi zazpíváme, víceméně, no záleží. Tato kánoe je k mání pouze na burze odporu. Pokračování na následující kanoi..." (jistě, museli jste celou kanoi několikrát obejít a občas i nahlídnout dovnitř na vnitřní stěny, abyste celé její „jméno" přečetli a ano, máte pravdu, nepřátelské ponorce by přepsání jména lodě určené k potopení zabralo tolik času, že by mezitím v pohodě stihla zakotvit u evropských břehů.

Zatímco otesávali další klády, rozšířily se zprávy o jejich počínání. Milovaný Amado o něm vyprávěl Pablitovi, který to vyprávěl Pedritovi, který informoval Defensu Zapatista, která si o tom promluvila s Esperanzou, která se o tom se slovy „nikomu to neříkej" svěřila Calamidad, která to vyzvěděla své mámě, která to přednesla na schůzce „žen, kterými jsme."

Když se SupGaleano dozvěděl, že jsou ženy na cestě, pokrčil rameny, podal Monarcovi ráčnu (které se zde říká „španělský klíč") a vyplivl kousky náústku své dýmky.

Po chvíli dorazil Jacobo. „Poslouchej, Galeano, bude SubMoy pryč dlouho?

„Netuším," odpověděl SupGaleano a sklesle přitom hleděl na svou rozbitou dýmku.

Jacobo: „A ty víš, kolik lidí má jet?"

SupGaleano: „Ještě ne, Evropa zdola nám zatím neodpověděla, kolik nás mohou ubytovat. Proč?"

Jacobo: „No, protože... víš co, radši se pojď podívat."

Při pohledu na zapatistickou „flotilu" zničil SupGaleano další dýmku. Na břehu řeky stálo v řadě šest kánoí s výstředními jmény a všechny byly plně naložené květinami a květináči.

„A tohle?" zeptal se SupGaleano řečnicky.

„To jsou zavazadla soudružek," odpověděl Ruben rezignovaně.

El Sup: „Jejich zavazadla?"

Ruben: „Ano, přišly, naložily všechny ty kytky a než odešly, stačily jen říct, že se nám to bude hodit. A pak přišla jedna holčička, nevím jak se jmenuje, ale ptala se, jestli ta cesta bude dlouhá, jestli nám prý bude dlouho trvat dostat se tam, kam chceme. Zeptal jsem se jí, proč se ptá, jestli její maminka také odjíždí, a ona že ne, ale že by s námi chtěla na cestu poslat maličký strom v květináči, abychom si, jestli bude cesta dlouho trvat a on mezitím stačí vyrůst, pod ním mohli dát pozol ve stínu, kdyby bylo moc ostré slunce."        

„Ale vždyť jsou všechny stejné," ozval se SupGaleano (a myslel tím samozřejmě květiny).

„Ne, nejsou," odpověděla Alejandra, členka výboru. „Tohle je stepní pelyněk, na bolest břicha, tady je tymián, tamhle máta, toto je heřmánek, oregano, petržel, koriandr, bobkový list, epazote, aloe vera, tahle je na průjem, tahle na spáleniny, tamta na nespavost, tuhle můžeš použít, když tě bolí zuby a tuhle na žaludek, téhle říkáme „lék na všechno", tahle je na nevolnost, tady je hoja santa, yerba mora, divoká cibule, muškáty, karafiáty, tulipány, růže, mañanitas a tak dále."

Jacobo se cítil povinen to vysvětlit: „Když jsme dokončili kánoi, ani jsme se nestihli otočit a už byla plná. Doděláme další... a znova. Už jich máme šest, takže se ptám, jestli máme dělat další, protože je stejně zase naplní."

„Ale jestli s sebou chtějí brát tohle všechno, tak kam se vejdou soudruzi?" ptal se El Sup koordinátorky ženské skupiny, která v podpaždí třímala dva květináče a na zádech se jí houpal šátek s dítětem.

„Soudruzi? Oni jedou i muži?" odpověděla ona.

„To je fuk, nevejdou se tam ani ženy," bránil se El Sup na pokraji nervového zhroucení.

 „Jo, my ale nepojedeme lodí. Poletíme letadlem, nechceme, aby se nám udělalo špatně. Nebo aspoň ne tolik.

„A kdo vám řekl, že poletíte?"

„My jsme si to řekly."

„A tato rozhodnutí, o kterých mi tady vyprávíš, ta se vzala kde?"

„No na schůzku žen, kterými jsme, přišla Esperanza a vysvětlila nám, že všechny zemřeme mizernou smrtí, pokud pojedeme s těmi zatracenými muži. Takže jsme to na shromáždění promyslely, došly jsme k tomu, že máme strach, a rozhodly jsme se, že mizernou smrtí zemřou jen muži, ale my ne.

Spočítaly jsme si to a rozhodly jsme se pronajmout letadlo, které kdysi koupil Calderón pro Peñu Nieta (10) a o kterém teď zlá vláda neví, co si s ním počít. Jedna letenka by měla vyjít na 500 pesos. Zatím je přihlášených 111 soudružek, ale myslím, že se dosud nepřihlásily fotbalové týmy miliconářek. Ale počítejme, že je nás jen 111, to by bylo 55,500 pesos, ale ženy a děti platí půlku, to znamená 27,750. K tomu je potřeba přičíst daň a poplatky, řekněme dalších 10,000 pesos za všechny. A to nepočítáme devalvaci dolaru, asi to bude tedy méně. Ale nechceme se tu dohadovat o penězích,dohodly jsme se že dáme do placu vola mého kámaráda, sice se dost podobá vy víte komu, ale co naděláme, takoví jsou všichni machos."

SupGaleano zůstal zticha a jen se snažil vzpomenout, kde ksakru nechal svou záložní dýmku určenou pro případ krajní nouze. Ale když uviděl, že ženy začaly nosit slepice, kohouty, kuřata, prasata, kachny a krůty, rychle řekl Monarcovi: „Zavolej rychle SubMoye, ať okamžitě přijde, že je to akutní."

Procesí žen, rostlin a zvířat se nyní roztáhlo napříč celým prostranstvím. Za ním následovala parta Defensy Zapatista vedená Pablitem, který si s sebou přivedl koně, a Amadem, který tlačil píchlé kolo. Očividně zvolili přístup „když je nemůžeš porazit, přidej se k nim." Kočkopes se snažil udržet pohromadě stádo dobytka. Defensa a Esperanza měřily kanoe, jestli se do nich vejdou branky na fotbal. Jednookému koni v tlamě visela igelitka plná plastových lahví. Za ním Calamidad nesoucí čuníka, který kvičel hrůzou z toho, že ho hodí do řeky jen proto, aby ho následně mohla zachránit. A dobře věděl proč.

Celý průvod uzavíralo stvoření, které nápadně připomínalo brouka, s pirátskou páskou přes pravé oko. Místo jedné nožičky mělo drát zkroucený do tvaru háku, místo druhé potom něco na způsob protézy, ve skutečnosti to ale byla jen tříska, která odletěla při otesávaní kmenů. Tato podivná bytost, schovávající se za rouškou z kousku plechovky, pak váženým hlasem přednesla: „Na každém boku deset kanónů / s větrem v napnutých plachtách / nekrájí moře, nýbrž letí / pirátská briga zvaná ,Hrůzostrašná' / nechvalně známá ve všech mořích i na pevninách."

Když se konečně vrátil Subcomandante Insurgente Moisés, hlava chystané expedice, našel SupGaleana, který se z nějakého nevysvětlitelného důvodu nad tím vším usmíval. Zrovna totiž v kapse od kalhot našel dosud nerozbitou dýmku.

Opravdu.

Mňau-Haf.

 

Poznámky:

1. „Watapil" bylo jméno jednoho z prvních partyzánských tábořišť skupiny, z které později vznikla EZLN.

2. „Alux" je v mayské kosmologii bytost, která obývá především džungli. Většinou jsou neviditelní, ale mohou na sebe vzít podobu malého člověka. Prostřednictvím darů či obětí je možné je přilákat např. na nově vyseté kukuřičné pole, které pak ochraňují. Naopak pokud jim nevycházíme vstříc, začnou působit neplechu, podobně jako u nás skřítci. „Aluxo´ob" je množné číslo.

3. V rámci systému tzv. dlužního peónství uplatňovali velkostatkáři v Chiapasu právo první noci se svými domorodými služkami.

4. Ceiba (vlnovec) je pro Maye posvátným stromem.

5. Tapacaminos je noční pták, jehož typický zpěv se nese na vzdálenost více než jednoho kilometru.

6. „Cayucos" jsou tradiční lodě vytesané z kmene stromu. Zjednodušeně překládáme jako kánoe.

7. „Kvůli čemu mě teda zvali?" („Pa' qué me invitan") je mem z virálního videa natočeného na mobilní telefon. Extrémně opilý muž, kterého jeho přátelé tahají z oslavy, si stěžuje, že hostitelé přeci věděli, že se takto zřídí vždycky. A kvůli čemu ho tedy zvali?  https://www.youtube.com/watch?v=Fn1TgATT6hs

8. Jacinto Canek byl mayský revolucionář, který v 18. století bojoval proti Španělům.

9. Jean Robert, mexický filozof a architekt, dlouhodobý podporovatel zapatistického hnutí. Zemřel 1. října 2020.

10. Felipe Calderón a Enrique Peña Nieto jsou bývalí mexičtí prezidenti, kteří používali pro soukromé účely jedno z nejluxusnějších letadel na světě. Současný levicový prezident Manuel López Obrador nezapomíná skoro v každém svém proslovu zmínit, že ho stát prodá a získané prostředky investuje v chudých regionech. Po dvou letech vládnutí se mu to však stále nedaří a tak přichází s novými a stále podivnějšími způsoby jeho možného využití. Celý proces je terčem mnoha vtipů.