Posted on

ČÁST ŠESTÁ: Hora na otevřeném moři

Komuniké Tajného domorodého revolučního výboru – velitelství Zapatovy armády národního osvobození (EZLN), 5. října 2020.

Kongresu domorodých národů a Domorodé vládní radě (CNI-CIG).

Národní a mezinárodní Sextě (1).

Sítím odporu a rebelie.

Čestným lidem, kteří vzdorují ve všech koutech planety.

Sestry, bratři, soudružky a soudruzi (2).

Jakožto zapatisté a domorodí lidé s mayskými kořeny vás chceme pozdravit a říci vám, co nám společně přišlo na mysl, na základě toho, co vidíme, slyšíme a cítíme.

Za prvé. Pozorujeme a posloucháme nemocný svět a společnost roztříštěnou na miliony navzájem si odcizených lidí tápajících v mlhách individuálního přežití, ale sjednocených útlakem systému, který je ochoten udělat cokoliv, aby uhasil svou žízeň po zisku, i když už je zřejmé, že jeho směřování a další existence planety Země jsou v přímém rozporu.

Zvrácenost systému a jeho stupidní obrana „pokroku“ a „modernity“ naráží na zeď své vlastní zločinecké reality: vraždění žen. (3) Vraždění žen se neřídí barvou ani národností, děje se po celém světě. Pokud je absurdní , že jsou lidé pronásledováni, mizí nebo jsou vražďeni kvůli barvě kůže, rase, kultuře či víře, je prostě neuvěřitelné, že pouhá skutečnost, že jste ženou, je rozsudkem k marginalizaci nebo dokonce smrti.

Násilí na ženách nemá žádnou logiku, kromě té systémové, předvidatelným způsobem se stupňuje (obtěžování, fyzické násilí, mrzačení, vražda) a je podpořeno strukturální beztrestností („zasloužila si to“, „co tam asi dělala v tuhle hodinu?“, „co čekala když se takhle obléká?“) . Čelí mu ženy napříč společenskými vrstvami, rasami, a to po celém světě. Dívky, stejně jako starší ženy. Gender je zde jedinou konstantou. A systém není schopen vysvětlit, proč to jde ruku v ruce s jeho „rozvojem“ a „pokrokem“. Z pobuřujících statistik se zdá, že čím „rozvinutější“ je daná společnost, tím větší je počet obětí v této válce proti ženám.

Zdá se, že „civilizace“ nám, původním obyvatelům, říká: „Důkazem vaší zaostalosti je vaše nízká míra vražd. Tady máte naše megaprojekty, naše vlaky, tepelné elektrárny, naše doly, přehrady, nákupní centra, naše obchody s domácí elektronikou, televizní kanály. Naučte se konzumovat. Buďte jako my. K splacení dluhu za progresivní pomoc, kterou vám nabízíme, vám však nebude stačit vaše půda, voda ,vaše kultura a důstojnost. Ještě budete muset přihodit životy žen.“

Za druhé. Pozorujeme se a posloucháme smrtelně raněnou Přírodu, která ve své agonii stále varuje lidstvo, že to nejhorší teprve přijde. Každá „přírodní“ katastrofa je předzvěstí té následující, a pohodlně zapomíná, že její příčinou je lidmi vytvořený systém.

Smrt a zkáza již nejsou čímsi vzdáleným, omezeným hranicemi, cly a mezinárodními úmluvami. Ať už k ní dochází v jakémkoliv koutě světa, odráží se na celé planetě.

Za třetí. Pozorujeme se a posloucháme, jak se mocní tohoto světa stahují do takzvaných Národních Států a schovávají se za jejich zdmi. V tomto neuskutečnitelném skoku nazpátek ožívá fašistický nacionalismus i groteskní šovinismus, doprovázený smrští nesmyslných žvástů. V tom spatřujeme předzvěst blížících se válek. Těch, jež se živí falešnými, prázdnými a vylhanými příběhy o rasách a národech, jejichž nadřazenost má být prosazena skrze ničení a smrt. V různých zemích se odehrávají podobné spory mezi vůdci a těmi, kteří by je rádi nahradili. Zakrývá to skutečnost, že u šéfů, vlastníků ani vládců nehraje roli jejich národnost, ale peníze. Mezinárodní organizace skomírají a zůstávají z nich pouhé názvy, podobné exponátům muzeu… A nebo ani to ne.

V temnotě a zmatku, které těmto válkám předchází, pozorujeme a posloucháme, jak je systematicky potlačován každý zárodek tvořivosti, inteligence a racionality. Tváří v tvář kritickému myšlení nám mocní vnucují svůj fanatismus. Smrt, kterou sázejí, pěstují a sklízejí není jen fyzická, ale zahrnuje i zánik jedinečné lidské univerzality: inteligence, se všemi jejími pokroky a úspěchy. Znovuožívají různé ezoterické směry nebo se vytvářejí nové, maskované coby intelektuální proudy či pseudovědy; a z vědy a umění se staly nástroje politického boje.

Za čtvrté. Pandemie Covidu 19 ukázala nejenom lidskou zranitelnost, ale i chamtivost a hloupost různých národních vlád a jejich domnělé opozice. Základními opatřeními, která vycházela ze zdravého rozumu, bylo opovrhováno a sázelo se na to, že pandemie nebude mít dlouhého trvání. Jak se průběh nemoci stále prodlužoval, začaly se tragické příběhy nahrazovat čísly. Smrt se proměnila ve statistiku utopenou v moři každodenních skandálů a prohlášení, v temnou soutěž směšných nacionalismů. Poměr mezi góly a promarněnými penaltami udává, který tým nebo národ je lepší nebo horší.

Jak jsme již detailně popsali v předchozích textech, jako zapatisté jsme se rozhodli pro prevenci a zavedení hygienických opatření, na základě rad vědců, kteří nám bez váhání nabídli svou pomoc. Zapatistické komunity jsou jim vděčné a tímto bychom jim chtěli poděkovat. Šest měsíců od zavedení těchto opatření (roušky, dodržování odstupu od ostatních, zásadní omezení styků s městskými oblastmi, dvoutýdenní karanténa pro ty, kteří mohli být v kontaktu s někým nakaženým, časté mytí rukou vodou a mýdlem) naříkáme nad ztrátou tří soudruhů, u kterých se projevily dva nebo více příznaků spojených s onemocněním Covid 19 nebo kteří byli v přímém kontaktu s nakaženými.

Dalších osm soudruhů a jedna soudružka, kteří zemřeli v této době, vykazovali jeden z typických symptomů. Jelikož nemáme přístup k testům, předpokládáme, že celkem 12 „compañer@s“ zemřelo v důsledku koronaviru (vědci nám doporučili předpokládat, že jakékoliv dýchací potíže jsou covid 19). Za těchto 12 úmrtí neseme plnou zodpovědnost. Nemůže za ně 4T (4) ani opozice, neoliberálové ani neokonzervativci, boháči, zaprodanci ani žádné spiknutí. Myslíme si, že námi přijatá opatření měla být přísnější.

Nyní po ztrátě oněch dvanácti soudruhů pracujeme na zlepšení preventivních opatření v komunitách, ve spolupráci s nevládními organizacemi a vědci, kteří nás vedou tak, abychom byli v silnější pozici pro případ vzniku nového ohniska nemoci. Desítky tisíc roušek (levných, opakovaně použitelných, navržených tak, aby bránily šíření nemoci potenciálním přenašečem, přizpůsobených našim místním podmínkám) byly rozdistribuovány do všech komunit. Další desítky tisíc vyrábíme v našich povstaleckých šicích dílnách a vesnicích. Masivní užívání roušek, dvoutýdenní karanténa pro ty, kteří by mohli být nakažení, dodržování odstupů, časté mytí rukou a obličeje vodou a mýdlem a vyhýbání se městům pokud je to možné, to jsou opatření, která doporučujeme i našim sestrám a bratrům mimo zapatistické hnutí a která jsou zaměřena na zvládnutí dalšího šíření nákazy a zachování komunitního života.

Podrobný rozbor toho, jaká byla a je naše strategie, může přijít, až na to bude více času. Prozatím můžeme říci: našimi těly dále proudí život a domníváme se (i když se můžeme mýlit), že je to díky tomu, že jsme hrozbě čelili jako komunita a ne jako jednotlivci a kladli jsme velký důraz na prevenci. Umožňuje to nám, zapatistickému lidu, říci: tady jsme, vzdorujeme, žijeme, bojujeme.

A nyní, po celém světě, se velký kapitál snaží o návrat do ulic, aby mohli lidé znovu naplnit svou roli spotřebitelů. Protože jsou to hlavně problémy Trhu, co je trápí: letargické tempo spotřeby zboží.

Ano, je třeba vzít si zpátky ulice, ale je především třeba vrátit do nich boj. Jak jsme již nastínili dříve, život – a boj za život – není individuální, ale kolektivní záležitostí. Nyní je také dobře vidět, že není ani záležitostí národní, nýbrž celosvětovou.

Pozorujeme a posloucháme mnohé z těchto věcí a hodně o nich přemýšlíme. Ale nejen to…

Za páté. Také pozorujeme a posloucháme probíhající vzpoury a rebelie, které, i když často umlčené nebo zapomenuté, nepřestávají být životně důležitými ukazateli lidskosti, jež odmítá slepě následovat systém v jeho spěšné cestě vstříc kolapsu; jako smrtící vlak pokroku, který se pyšně a bez zaškobrtnutí řítí k okraji útesu a jehož strojvůdce naivně věří, že to on rozhoduje o jeho trase, a nevidí, že je sám vězněm kolejí mířících do propasti. 

Rebelie a vzpoury, které nezapomínají oplakávat své mrtvé, zasvěcují svůj boj – kdo by to byl řekl – té nejpodvratnější hodnotě ve světě rozděleném mezi neoliberály a neokonzervativce: životu.

Rebelie a vzpoury, které si uvědomují, každá svým způsobem, v závislosti na čase a místě, že řešením není důvěra v národní vlády, chráněné hranicemi, zahalené do vlajek a různých jazyků.

Rebelie a vzpoury, které nás, zapatisty a zapatistky (5) učí, že řešení mohou přicházet zdola, ze sklepů a zapomenutých koutů světa. Nikoli z vládních paláců. Nikoli z kanceláří velkých korporací.

Rebelie a vzpoury, které nám ukazují, že když ti nahoře zbourají mosty a zavřou hranice, nezbývá nám než se učit plout v řekách a na mořích, abychom se našli. Ukazují nám, že lék, jestli nějaký existuje, je globální a má barvu země, barvu práce, která žije a umírá v ulicích a čtvrtích, oceánech i oblacích, v kopcích i údolích. A která má, jako původní kukuřice, mnoho barev, odstínů a zvuků.

Beatriz Aurora – 2000

Tohle všechno, a ještě víc, pozorujeme a posloucháme. A díváme se na sebe a posloucháme, čím jsme: číslem, které se nepočítá. Protože na životě nezáleží, neprodává se, netvoří obsah zpráv, nevejde se do statistik, nemá místo v anketách ani hodnocení na sociálních sítích, nikoho nedráždí, nepředstavuje politický kapitál, stranickou vlajku, módní výstřelek. Komu záleží na tom, že malá, maličká skupina původních, domorodých lidí žije, tedy bojuje?

Protože se ukazuje, že žijeme. Navzdory paramilitárním skupinám, pandemiím, megaprojektům, lžím, zapomnění i pomluvám, žijeme. Tedy, bojujeme.

A přemýšlíme o tom: že pokračujeme v boji. Tedy, že pokračujeme v životě. Přemýšlíme o tom, jak se nám během let dostalo bratrského objetí od lidí z naší země a z celého světa. A přemýšlíme o tom, že jestliže tady život stále vzdoruje, a přes všechny překážky, vzkvétá, je to díky všem těm lidem, kteří překonali vzdálenosti, zákazy, hranice, kulturní rozdíly a jazyky. Chceme jim poděkovat, mužům, ženám a dalším – ale hlavně ženám -, že zpochybnili a porazili kalendáře i zeměpis.

V horách jihovýchodního Mexika nacházely a stále nacházejí všechny světy světa svého posluchače v našich srdcích. Jejich slova a činy byly potravou pro náš vzdor a rebelii, která není ničím jiným než pokračováním rebelie našich předků.

Lidé kráčející cestou umění a vědy našli způsoby, jak nás obejmout a povzbudit, a to i na dálku. Novináři, kteří zaznamenali, jaké bídě a smrti jsme dříve museli čelit, stejně jako důstojnost našich životů, která je stálá. Byli tu s námi a stále jsou lidé všech možných profesí a řemesel, pro které je jejich pomoc snad jen malým gestem. Pro nás ale znamená hodně.

A o tom všem přemýšlíme v našem kolektivním srdci, a napadlo nás, že přišel čas, kdy my, zapatistky a zapatisté, chceme opětovat slova a přítomnost těchto světů. Těch blízkých i těch vzdálených.

Za šesté.O tomhle jsme rozhodli:

Je na čase, aby naše srdce znovu tančila, a aby jejich tlukot nebyl hudbou smutku a rezignace.

Že různé zapatistické delegace, muži, ženy a další barvy naší země, vyrazí do světa, budou putovat a plout vstříc vzdáleným pevninám, mořím a oblakům. Nebudeme hledat rozdíly, nadřazenost či potupu, a už vůbec ne odpuštění nebo soucit.

Vyrážíme hledat to, co nás dělá rovnými.

Nejde jen o naši lidskost, která nás všechny spojuje navzdory našim rozdílným způsobům, různým jazykům a barvám naší kůže. Je to také, a především, náš společný sen, který jako druh sdílíme od chvíle, kdy jsme ve zdánlivě tak vzdálené Africe z klína první ženy začali poprvé vzpřímeně kráčet: hledání svobody, které nás povzbudilo k prvním krůčkům… a které nás povzbuzuje dodnes.

Že prvním cílem naší cesty kolem světa bude evropský kontinent.

Že opustíme mexickou půdu a vyplujeme vstříc evropské pevnině v dubnu 2021.

Poté, co nejprve projedeme několik koutů Evropy dole a vlevo, přijedeme do Madridu, hlavního města Španělska. Bude to 13. srpna 2021, 500 let od údajného dobytí toho, co dnes známe jako Mexiko. A hned poté budeme pokračovat v cestě.

Chceme mluvit se španělským lidem. Ne vyhrožovat, vyčítat, urážet, něco požadovat nebo chtít, aby nás prosil o odpuštění. Nejsme tu od toho, abychom jim sloužili a ani abychom požadovali, aby sloužili oni nám.

Chceme lidem ve Španělsku říci dvě jednoduché věci:

Za prvé. Nedobyli jste nás. Stále vzdorujeme a bouříme se.

Za druhé. Nemusíte nás žádat, abychom vám něco odpustili. Už dost hraní si se vzdálenou minulostí, která tak pokrytecky ospravedlňuje současné zločiny: vraždy sociálních aktivistů, jako např. našeho bratra Samira Florese Soberanesa (6), genocidu skrytou za megaprojekty, z kterých mají prospěch pouze mocní – ti samí, kteří škodí v každém koutě planety, finanční podpora a beztrestnost pro paramilitární jednotky, kupování si lidského svědomí a důstojnosti za hrst drobných.(7)

My, zapatisté a zapatistky, se do této minulosti NEchceme vracet, ani sami, a už vůbec ne s někým, kdo zasévá rasovou zášť a živí svůj zapšklý nacionalismus bájemi o údajných krásách aztécké říše, která ve skutečnosti vyrostla z krve nám podobných, a kdo se nás snaží přesvědčit, že s pádem tohoto impéria byly poraženi domorodí lidé těchto oblastí.

Španělský stát ani katolická církev nás nemusí žádat o odpuštění čehokoliv. Nebudeme papouškovat řeči podvodníků, kteří se zaklínají naší krví a zároveň se snaží zakrýt fakt, že od ní mají umazané ruce.

Za co se nám má Španělsko omlouvat? Za to, že se zde narodil Cervantes? Nebo José Espronceda? León Felipe? Federico García Lorca? Manuel Vázquez Montalbán?  Miguel Hernández?  Pedro Salinas? Antonio Machado? Lope de Vega? Bécquer? Almudena Grandes? Panchito Varona, Ana Belén, Sabina, Serrat, Ibáñez, Llach, Amparanoia, Miguel Ríos, Paco de Lucía, Víctor Manuel, Aute siempre? Buñuel, Almodóvar, Agrado, Saura, Fernán Gómez, Fernando León, Bardem? Dalí, Miró, Goya, Picasso, El Greco nebo Velázquez? Za to nejlepší ze světa kritického myšlení, opatřeného razítkem libertinského „A“? Za Španělskou republiku? Za španělský republikánský exil? Za našeho mayského bratra Gonzala Guerrera?

Za co se nám má omlouvat katolická církev? Za příchod Bartolomé de las Casas? Za Dona Samuela Ruize Garcíu? Za Artura Lonu? Sergía Méndeze Arcea? Za sestru Chapis? Za životy kněží, řeholnic i světských sester, které kráčely po boku původních obyvatel, aniž by se je snažily vést nebo je nahradit? Za ty, kteří riskovali svou svobodu i životy při obraně lidských práv?

V roce 2021 uplyne 20 let od Pochodu barvy Země (8), který jsme uskutečnili spolu s dalšími původními lidmi z Domorodého národního kongresu (CNI), abychom se domohli svého místa v rámci tohoto národa, který je nyní v rozkladu.

O 20 let později budeme kráčet a budeme se plavit, abychom celé planetě řekli, že ve světě, tak jak ho cítíme v našem kolektivním srdci, je místo pro všechny10. Prostě a jednoduše proto, že tento svět může dál existovat jen tehdy, budeme-li všichni a všechny bojovat za jeho pozvednutí.

Zapatistické delegace budou složeny převážně z žen. Nejen proto, že mají v úmyslu vrátit objetí, kterého se jim dostalo na předchozích mezinárodních setkáních. Také a především proto, abychom my, zapatisté, dali jasně najevo, že jsme tím, čím jsme, a nejsme tím, čím nejsme, díky nim, pro ně a s nimi.

Vyzýváme CNI-CIG, aby vytvořily delegaci, která nás bude doprovázet, aby naše slova určená těm, kteří bojují ve vzdálených zemích, byla ještě bohatší.  Zvláště pak zveme ty, kteří vyzdvihují jméno, obraz a krev našeho bratra Samira Florese Soberanese, aby se jejich bolest, jejich vztek, jejich boj a vzdor dostal ještě dál.

Zveme také ty, pro něž je věda či umění posláním, závazkem a obzorem, aby na dálku doprovázeli naše kroky a plavby. Pomohou nám tím šířit myšlenku, že věda a umění v sobě skrývají nejen možnost přežití lidskosti, ale i zrodu nového světa.

Ve zkratce: v dubnu roku 2021 vyrážíme do Evropy. Datum a čas? To nevíme… prozatím.

Soudružky, soudruzi, sestry, bratři, toto je našim závazek:

Proti jejich mocným vlakům, naše kánoe.

Proti tepelným elektrárnám, naše malá světýlka, která jsme my, zapatistky, svěřily ženám, jež bojují po celém světě.

Proti zdím a hranicím, naše společná plavba.

Proti velkému kapitálu, komunitní kukuřičná pole.

Proti ničení planety, hora plující za úsvitu.

Jsme zapatisti, přenašeči viru vzdoru a rebelie. A jako takoví navštívíme všech 5 kontinentů.

To je vše… prozatím.

Z hor Jihovýchodního Mexika, 

ve jménu všech zapatistických žen, mužů a dalších,

Subcomandante Insurgente Moisés.

Mexiko, říjen 2020.

P. S.: Ano, toto je šestá část a stejně jako naše cesta povede v opačném pořadí. Tedy, že příště přijde pátá část, pak čtvrtá, pak třetí, bude následovat druhá a nakonec první.

Poznámky k českému překladu:

(1.) jako „Sexta“ jsou označováni všichni (jednotlivci, organizace, kolektivy, hnutí..), kdo se hlásí k tzv. Šesté deklaraci z Lakandonské Džungle vydané zapatisty v roce 2005. Česky vyšla v časopise A-Kontra, v roce 2019 pak jako samostatná publikace družstva Black Seeds a kolektivu Černá ruka.

(2.) v originále „Hermanas, hermanos, hermanoas, Compañeras, compañeros y compañeroas“. Koncouvkou „oa“ zapatisté zdůrazňují existenci více než dvou genderů.

(3.) „femicidios“. Jen za prvních sedm měsíců roku 2020 bylo v Mexiku zavražděno 2240 žen.

(4.) Čtvrtá transformace (4T) je pojem pocházející z kampaně současného prezidenta Manuela Lópeze Obradora (AMLO), ve které sliboval zásadní proměnu mexické společnosti, podobně důležité jako válka za nezávislost Mexika (1810-1821), válka o reformu (1858-1861) a Mexická revoluce (1910-1917)

(5.) „nosotros, nosotras, nosotroas, zapatistas“

(6.) Samir Flores Soberanes – domorodý rolník a aktivista, člen Kongresu domorodých národů, zavražďen 20. února 2019 před svým domem v Temoacu ve státě Morelos. V posledních měsících života se věnoval boji proti stavbě tepelné elektrárny nedaleko vesnice Huexca a den před svou smrtí během informačního setkání slovně napadl vládního zmocněnce.

(7.) Prezident López Obrador opakovaně prohlásil, že by se Španělsko a Vatikán měly omluvit za kolonizaci Latinské Ameriky. Zároveň oproti předchozím vládám ještě intenzivněji prosazuje rozsáhlé projekty kapitalistické infrastruktury, tzv. megaprojekty, např. „Mayský vlak“ či kanál spojující Pacifik s Golfským zálivem.

(8.)  la Marcha del Color de la Tierra

Překlad: ©Black Seeds Collective, úvodní foto: ©Jana Anna

Posted on

Hořící Chiapas

Chiapas hoří. Paramilitární skupiny jsou svými vlastníky puštěny ze řetězu a nyní fungují bez omezení. Ve zbrani zaútočily na povstalecké domorodé komunity, například Santa Marthu, kde se  objevily se zbraněmi a uniformami odzbrojených agentů státní policie.

Dne 22. srpna skupina řidičů transportu jedoucího z města Oxchuc, která náleží k Regionální Organizaci pěstitelů kávy z Ocosinga (španělským akronymem ORCAO), řízená Tomásem Santizem Gómezem, uzavřela, vyplenila a spálila dva kávové sklady, které patří k podpůrným základnám Zapatovy Armády Národního Osvobození (EZLN) v komunitě Cuxuljá v povstalecké komunitě Moisés Gandhi (oficiálním názvem Ocosingo).

Cuxuljá je malé město ležící u silnice spojující San Cristóbal a Ocosingo. Je obklopeno osmi autonomními Zapatistickými obcemi a zároveň je křižovatkou dalších komunit. Bylo okupováno armádou do roku 2001. Do doby, než se vojáci stáhli ze svých pozic za účelem dostání požadavků EZLN vůči administrativě Vicenta Foxe pro znovunavázání dialogu (mezi vládou a EZLN).

Stažení vojska však oblast „nezklidnilo“. Jakmile jednání ztroskotala – zásluhou ústavní reformy o domorodých právech a kultuře, která porušila Dohody ze San Andrés a kterou schválil kongres – paramilitární skupina ORCAO začala s útoky na povstalecké základny a komunity. Jejich cílem bylo obsadit území, které opustila armáda.

ORCAO nebylo vždy takové. Léta bylo těsně svázáno se Zapatismem. Pouto se rozbilo mezi lety 1997 a 1999, kdy vedení skupiny začalo podkopávat povstaleckou sociální základnu nabízením ekonomické podpory a vládních postů prominentním postavám uvnitř organizace. Během administrativy Pabla Salazara jako guvernéra státu (2000-2006) konflikt eskaloval. V roce 2002 organizace kávových pěstitelů dramaticky zintenzivnila útoky proti zapatistickým základnám podpory, včetně zničení jednoho z murálů. ORCAO se stalo paramilitární silou.

ORCAO vzniklo v roce 1988 spojením dvanácti komunit v Sibacjá municipalitě Ocosingo. Další dvě města se brzy přidala a organizace se dostala k počtu bezmála devadesáti komunit. Jejich původní požadavky byly soustředěny na zvýšení cen kávy (které drasticky spadly v roce 1989) a řešení pozemkové reformy. Ovlivněni progresivní pastýřskou prací v kontextu připomenutí 500 let domorodé, černé a lidové resistence v roce 1992, která bránila domorodé sebeurčení proti ústavní reformě článku 27 mexické ústavy, požadovali svobodu, spravedlnost a demokracii (https://bit.ly/3goUvWS).

Skupina nicméně trpěla vytrvalým rozkladem. V roce 2015 prakticky vyloučena z Unorca ( Národní unie autonomních regionálních rolnických organizací). Dvě frakce bojovaly interně o vedení: skupina José Péreze, spojena se stranou PVEM (Ekologická Zelená strana Mexika), která kontrolovala transport cestujících a skupina Juana Vázqueze, zmocněnce pro smíření v administrativě Juana Sabinese, orientovaná směrem k výrobní stránce organizace. Spojováním se s jakoukoliv administrativou, která byla u moci, vůdci užívali pozice ve veřejné administrativě pro své osobní výhody. Mnoho z nich bylo součástí PRD (Strana demokratické revoluce) , PVEM a nyní vlády strany MORENA.

Útoky ORCAO proti Cuxuljá mají dlouhou historii. Jako výsledek vojenského povstání bylo skupině podpůrných základen EZLN (kolektiv 539 rolníků) uděleno 1.433 hektarů půdy vyvlastněné předešlým vlastníkům pozemků, na kterou obdrželi „smlouvu o udělení a přijetí půdy“ od Ministerstva pro zemědělské reformy.

Zapatisté pracovali na pozemcích kolektivně a odmítali je rozparcelovat individuálně. Naléhali, že kdyby se tak stalo, vrátili by se do roku 1994. Nicméně malá skupina z ORCAO, která opustila komunitu a prodala své domovy, následně s podporou armády a policie posledních devatenáct let trvala na rozdělení pozemků, nárokovala si osobní vlastnictví a chtěla jednotlivě rozprodat to, co bylo produktem společného boje.

Ustavičné útoky ORCAO proti základnám podpory EZLN nejsou omezeny jen na Cuxuljá, ale rozpínají se do několika obcí. Poslední proběhl 23. února v Chilónu, kde ORCAO, Chinchulines a členové strany MORENA napadli a unesli představitele komunity jako odplatu za účast na „Dnech obrany teritoria a matky země „Všichni jsme Samir“ (  https://bit.ly/3leg3cs ).

Tato napadení jsou páchána v návaznosti vládního plánu, který má za účel oslabit Zapatismus a jeho postup vpřed. Nejsou produktem mezi-komunitních hádek, ale spíše výsledkem státní snahy vytvářet interní konflikty. Vládní administrativa (dokonce i současná) podporuje ORCAO ekonomickými zdroji, výrobními prostředky (často hospodářská zvířata), politickým krytím a policejní beztrestností za účelem rozložit a zlomit EZLN.

Sotva před rokem ohlásili povstalci vytvoření sedmi nových caracolů přídavkem k předchozím pěti a navýšením k současným 43 samosprávným orgánům, které nejsou napojeny na oficiální vládní tělesa. Zapatisté navíc odmítají projekty „Mayského vlaku“ a „Mezioceánského koridoru“. Nový boj o Cuxuljá a nezadržitelná válka paramilitárů Chenalhó jsou součástí omezující strategie proti postupu Zapatismu – strategie, která se neznepokojuje zapálit stát.

 

Luis Hernández Navarro

Původně vydáno ve španělštině v La Jornada

Posted on

Zapatistický rok kávy

Usrkl horké kávy, jejíž vůně prostoupila celým bytem, a začetl se do novin. Jako vždy, jako každý den, rituálně. Miloval tu chvíli, kdy se ranní paprsky podzimního slunce lámaly o kávový dým a tříštily se do prostoru. „Dnes, 1. října, je mezinárodní den kávy,“ přečetl si a potěšil se – tyhle drobné důvody k oslavě mu vždy vykouzlily úsměv na tváři. Vzal šálek, slavnostně se napil a pokračoval ve čtení: „právě dnes pěstitelé a distributoři kávy z celého světa zvou lidi do svých světů, aby si její milovníci zjistili více o své vášni. Víte, co vlastně pijete?“ Přímost otázky ho vykolejila z ranního klidu natolik, až se málem vyvrátil ze židle. Nevěděl. Netušil. Lehký stud se promísil s těkavou neposedností. Nedalo mu to, vstal a šel se do kuchyně podívat. „Pravá káva z Chiapasu,“ přeříkával si pod nosem znění z obalu a pomalu se uklidňoval. Když si pak dále přečetl, že mu kávu se značkou nadnárodní korporace připravila jihomexická „domorodá kultura s organickým vztahem k přírodě“, šel si do obýváku s uspokojeným pocitem kávu dopít, otočit list novin a začíst se do něčeho jiného.

Dost, dost, DOST příběhu o pánovi s kávou a novinami! Pít kávu z Chiapasu to totiž není jen tak – je to svým způsobem politický čin. Proč? Protože v Chiapase zuří válka. Není to jen tak ledajaká válka, ale tzv. válka nízké viditelnosti či intenzity, ve které proti sobě stojí mexický stát, armáda, policie, zkorumpovaní politici, místní velkostatkáři a jejich polovojenské jednotky na jedné straně a na straně druhé zapatisté, hnutí mayských domorodců bojující již od roku 1994 s podporou celosvětových solidárních sítí za autonomii, důstojnost a lidskost. Tamější válka má mnoho podob, ale jedním z hlavních a dlouhotrvajících kolbišť je právě svět kávy. A v něm to v současnosti vře jako už dlouho ne. Nechvalně známá Regionální organizace pěstitelů kávy z Ocosinga (známá pod španělským akronymem ORCAO), jež kromě kávy organizuje i paramilitární aktivity, začala s tichou podporou politicko-ekonomických struktur v posledních týdnech napadat povstalecké komunity a infrastruktury zapatistů: podezřele se houfuje kolem nich, ostřeluje je a vypaluje sklady s kávou – jako v případě skladů zapatistického družstva Yochin Tayel Kinal ve vesnici Cuxuljá, jehož kávu zpracovává i náš kolektiv Black Seeds.

Každý, kdo pije kávu z Chiapasu, včetně pána s ranními novinami, pije kávu z válečné zóny a je na něm, koho ve válce podpoří. Káva jako výběrová záležitost zde nabývá politických souvislostí a naše volba, volba družstva Black Seeds, je v této věci jasná. Díky aktuální situaci zahajujeme na celosvětový den kávy kampaň Zapatistický rok kávy. Ano, museli jsme v důsledku měnícího se kurzu koruny, eura a pesa zapatistickou kávu zdražit na současných 650,-/kg, nicméně, z každého kila, které do konce roku prodáme, pošleme 50,- na nově zřízený benefiční účet. Na účet je samozřejmě možné přispět i jen tak. Příspěvky libovolné výše můžete zasílat až do konce roku 2020 na účet 262592202/0300. Do poznámky uveďte "Chiapas". Díky!

Jeden, byť mezinárodní den se totiž zdá být rokem, pokud jste ve válce.

Zapatistický rok kávy!

Posted on

Zapatisté zavírají kvůli koronaviru caracoly a vyzývají lidi, aby neustávali v současných bojích

Lidu Mexika, lidem světa, Národnímu domorodému kongresu – Domorodé vládní radě, Sextě v Mexiku a v zahraničí, sítím odporu a vzpoury.

Sestry, bratři, compañeros, compañeras, compañeroas.

Píšeme, abychom vás informovali o následujícím. Vzhledem k závažnosti a vědecky podloženým důkazům o riziku, které pro lidský život představuje nemoc COVID-19 nebo koronavirus… Vzhledem k lehkovážné nezodpovědnosti a nedostatku vážnosti, jež předvádí špatné vlády a politická třída jako celek, ti, kdo používají závažný humanitární problém ke vzájemným útokům, místo aby provedli nezbytná opatření proti život ohrožujícímu viru, jenž zasahuje všechny bez ohledu na národnost, pohlaví, rasu, jazyk, náboženství, politickou příslušnost, společenskou třídu nebo historii… Vzhledem k nedostatku přesných a aktuálních informací o rozšířenosti a závažnosti viru a chybějícímu ucelenému plánu, který by mu čelil… Vzhledem k tomu, že je závazkem nás zapatistů bojovat za život… Vzhledem k tomu všemu jsme se rozhodli následovně.

Zaprvé: Vyhlašujeme nejvyšší pohotovost ve všech našich komunitách, městech, čtvrtích a zapatistických organizačních tělesech.

Zadruhé: Radám Dobré vlády a zapatistickým autonomním obcím v rebelii doporučujeme úplné a okamžité uzavření caracolů a center odporu a vzpoury.

Zatřetí: Základnám podpory a celé zapatistické organizační struktuře doporučujeme dodržování řady doporučení a zvláštních hygienických opatření, která budeme šířit ve všech zapatistických komunitách, městech a čtvrtích.

Začtvrté: Kvůli lhostejnosti špatných vlád důrazně naléháme na každého v Mexiku a po celém světě, aby dodržoval nezbytná, vědou podložená hygienická opatření, která nám dovolí přežít tuto pandemii.

Zapáté: Vyzýváme vás, abyste vytrvali v boji proti femicidě a násilí na ženách, v boji za obranu Matky Země, v boji za zmizelé, zavražděné a vězněné a abyste i nadále drželi vlajku boje za humanitu vysoko nad hlavou.

Zašesté: Vyzýváme vás, abychom neztráceli lidský kontakt, ale abychom spíše dočasně změnili způsoby, jak spolu jako compañeras, compañeros, compañeroas, jako bratři a sestry udržovat kontakty.

Slovo, naslouchající ucho a srdce mají mnoho způsobů (cest, kalendářů a geografií), v kterých a na kterých se potkat. Tento boj za život může být jedním z nich.

To je vše.

Z hor Jihovýchodního Mexika za Domorodou revoluční tajnou komisi – Hlavní vedení Zapatovy armády národního osvobození, Subcomandante Insurgente Moisés

Mexiko, březen 2020

 

Zdroj: http://enlacezapatista.ezln.org.mx/2020/03/16/por-coronavirus-el-ezln-cierra-caracoles-y-llama-a-no-abandonar-las-luchas-actuales/

Překlad vyšel také na webu AFED zde.

 

Posted on

Zapatisté ohlásili podstatné rozšíření autonomních teritorií

  1. srpna 2019

EZLN překvapivě oznámila vytvoření 11 nových caracolů a autonomních obcí, čímž se významně rozšiřuje území, které je pod kontrolou povstalců.

Všechno začalo, jak bývá u Zapatistů zvykem, ve dnech 10. až 15. srpna zveřejněním čtyř nových komuniké, podepsaných Subcomandantem Insurgentem Galeanem (dříve známým jako Marcos). První z nich, nadepsané Enter el telonero (Zakládající akt), končilo záhadnou poznámkou:

„Podívejte se, dámy, pánové a ostatní, nikde není nic vidět, ani tady, ani támhle, ale počkejte na všechen ten náhlý rozmach: Zapatistické komunity se (znovu)objeví…“

Ti, kteří znají Subcomandantův literární styl, už věděli, že se chystá něco velkého.

Komuniké analyzuje politickou situaci v Mexiku a výzvy, před nimiž stojí domorodí lidé za vlády prezidenta AMLO (Andrés Manuel López Obrador) a jeho takzvané „Čtvrté transformace“, která předpokládá, že doba, kdy je AMLO v úřadu prezidenta, po sobě zanechá historický otisk podobný Mexické revoluci a osvobození země od španělské koloniální nadvlády.

Až dosud byla vláda AMLO charakteristická typickým kapitalistickým puzením k vykořisťování životního prostředí a k vytěžení přírodních zdrojů, v níž se i přes svou pokrokovou rétoriku nijak zvlášť neliší od svých konzervativnějších předchůdců. AMLOvy „megaprojekty“ – mezi něž patří Maya Train, Trans-Isthmus Corridor a projekt Sembrado Vida (Výsadba života) – jsou obzvlášť ilustrativním příkladem bezohlednosti nové administrativy k životnímu prostředí a jeho domorodým ochráncům.

Povaha těchto projektů, jež spočívá v jejich prosazování shora, spolu s hrozbami, jaké představují pro poklidný rozvoj jak společenského, tak přírodního prostředí obecně po celé zemi a pro zapatistické komunity obzvlášť, vedly zapatisty k nesmlouvavému odsouzení těchto projektů.

Zapatisté také připomínají skutečnost, že během AMLOva prezidentství bylo mnoho domorodých ochránců Matky Země a členů Národního kongresu původních obyvatel (CNI), na jehož činnosti se podílejí i zapatisté, za nejasných okolností zavražděno. Nejznámějším případem je smrt Samira Florese Soberanese, domorodého novináře a aktivisty, bojujícího za ochranu životního prostředí. Byl zavražděn kvůli kampani proti Proyecto Integral Morelos – spornému plánu na postavení tepelné elektrárny a plynovodu v jeho domovském státě Morelos.

Skutečná novinka však byla oznámena v komuniké, podepsaném Subcomandantem Insurgentem Moisesem a vydaném 17. srpna: Zapatisté vytvořili sedm nových caracolů a čtyři nové obce (označované zkratkou MAREZ)! Tím výrazně rozšířili strukturální a organizační kapacity zapatistické autonomie. Ka poctě Samira a mnoha jiným obětí z řad ochránců sociálních a environmentálních práv pojmenovali zapatisté svou iniciativu „Samir Flores Soberanes“.

Je ironií, že zatímco AMLO usiloval o to, aby jeho prezidenství představovalo klíčový přelom v dějinách země, nyní se zdá, že mu tuto iniciativu vyfoukli někteří z jeho nejhlasitějších levicových kritiků. Vytvoření sedmi nových caracolů a čtyř nových MAREZ znamená historicky nejvýznamnější okamžik v dějinách zapatistického hnutí od roku 2003, kdy byl oznámen vznik pěti původních a stále existujících caracolů. Je také dokladem podstatného rozšíření organizační kapacity hnutí, které ke vzniku nových zapatistických center vedlo. Právě sociální a teritoriální rozmach hnutí vyvolal potřebu založení nových caracolů a MAREZ.

 

Volební taktika, autonomní strategie

Tento rozmach však nevznikl ve společensko-politickém vakuu. Ve skutečnosti je důsledkem vnitřní reorganizace hnutí, jež proběhla tiše v průběhu několika minulých let. Navíc byly v posledních měsících zapatistické komunity návštěvníkům z vnějšku uzavřeny, a to dokonce včetně několika komunit původně přístupných pozorovatelům z řad ochránců lidských práv – i ty byly nyní uzavřeny. Přístupná zůstala po celou dobu jen La Realidad, kde byl před několika lety zavražděn maestro Galeano.

Tato „vnitřní klauzura“ měla patrně nějakou souvislost s rozšířením organizace, jež bylo nyní veřejně oznámeno: zapatisté nechtěli, aby se jejich plány prozradily dříve, než budou připraveni je sdělit světu sami.

Rozšíření zapatistické autonomie navíc přišlo jako odpověď kritikům z řad mexické i mezinárodní levice – a zvláště z řad anarchistického hnutí –, kteří zapatisty obviňovali z „volebního obratu“, když v roce 2016 podpořili Mariu de Jesus Patricio Martinez, domorodou ženu, jako společnou kandidátku (spolu s CNI) v prezidentských volbách v roce 2018.

V té době to mnozí chápali jako strategický obrat hnutí, zatímco jiní v tom viděli pouhou taktiku. Tento druhý výklad se zdá blíže pravdě, protože zapatisté zcela jasně neustoupili od budování své autonomní samosprávy – právě naopak, nyní ji rozšiřují, a to jak ve společenském, tak v organizačním smyslu.

 

Nové zapatistické komunity

Po oznámení Subcomandanta Insurgente Moisese ohledně vytvoření 11 nových CRAREZ (Centros de Resistencia Autónoma y Rebeldía Zapatista, Centra autonomního odporu a zapatistického povstání – nově zavedené kolektivní pojmenování jak pro caracoly, tak pro autonomní obce) je nyní celkový počet CRAREZ 43: tedy 12 caracolů a 31 MAREZ.

Nové CRAZEZ jsou podle slov Subcomandanta Moisese následující:

 

Nové caracoly:

* Colectivo el corazón de semillas rebeldes, memoria del Compañero Galeano (Kolektiv Srdce rebelující setby, na památku soudruha Galeana). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá Pasos de la historia, por la vida de la humanidad (Kroky dějin za život a lidstvo). Jejím organizačním centrem je La Unión, nedaleko San Quintína, na navrácené půdě poblíž vojenských kasáren.

* Espiral digno tejiendo los colores de la humanidad en memoria de l@s caídos (Důstojná spirála splétající barvy lidstva na památku padlých). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá Semilla que florece con la conciencia de l@s que luchan por siempre (Setba, jež vzejde s vědomím těch, kdo bojují věčně).

* Floreciendo la semilla rebelde (Rozkvět rebelující setby). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá Nuevo amanecer en resistencia y rebeldía por la vida y la humanidad (Nové svítání odporu a povstání za život a lidstvo). Jeho organizační centrum leží v el Poblado Patria Nueva, na navrácené půdě. Oficiálním správním střediskem je Ocosingo.

* En honor a la memoria del Compañero Manuel (K uctění památky soudruha Manuela). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá: El pensamiento rebelde de los pueblos originarios (Povstalecké smyšlení původních obyvatel). Jeho organizační centrum leží v Dolores Hidalgo, na navrácené půdě. Oficiálním správním střediskem je Ocosingo.

* Resistencia y rebeldía un nuevo horizonte (Odpor a povstání, nový horizont). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá La luz que resplandece al mundo (Světlo, které ozařuje celý svět). Jeho organizační centrum leží v el Poblado Nuevo Jerusalén, na navrácené půdě. Oficiálním správním střediskem je Ocosingo.

* Raíz de las resistencias y rebeldías por la humanidad (Kořen odporu a povstání za lidstvo). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá Corazón de nuestras vidas para le nuevo futuro (Srdce našich životů pro novou budoucnost). Jeho organizační centrum leží v ejidu Jolj’a. Oficiálním správním střediskem je Tila.

* Jacinto Canek (– slavný mayský revolucionář z 18. století). Jeho Junta de Buen Gobierno/Rada dobré vlády se nazývá Flor de nuestra palabra y luz de nuestros pueblos que refleja para todos (Květina našich slov a světlo našeho lidu, které svítí pro všechny). Jeho organizační centrum je v Comunidad del CIDECI-Uniterra. Oficiálním správním střediskem je San Cristóbal de las Casas.

 

Nové autonomní obce (MAREZ)

* Esperanza de la Humanidad (Naděje lidstva). Její organizačním centrum leží v ejidu Santa María. Oficiálním správním střediskem je Chicomuselo.

* Ernesto Che Guevara. Její organizační centrum leží v El Belén. Oficiálním správním střediskem je Motozintla.

* Sembrando conciencia para cosechar revoluciones por la vida (Pěstování svědomí pro sklizeň revolucí za život). Její organizační centrum leží v Tulan Ka’u, na navrácené půdě. Oficiálním správním střediskem je Amatenango del Valle.

* 21 de Diciembre (21. prosince). Její organizační centrum leží v Ranchería K’anal Hulub. Oficiálním správním střediskem je Chilón.

 

Zapatisté také pozvali příznivce Šesté deklarace, členy CNI-CIG a mezinárodní společenství, aby se podíleli na budování nových CRAREZ tím, čím mohou: posíláním peněz, stavebního materiálu, nebo dokonce tím, že přiloží ruku k dílu.

Detaily, jak to lze provést, budou uvedeny v následujícím komuniké, jež přislíbil Subcomandante Insurgente Moises.

 

Nová zapatistická éra

Bude toho ještě mnoho napsáno a ještě víc bude později odhaleno, pokud jde o tuto novou zapatistickou iniciativu. V tuto chvíli je jisté, že zrod 11 nových zapatistických center značí zaprvé kritický přelom v historii zapatistického hnutí, nejvýznamnější po vzniku prvních pěti caracolů v roce 2003. A zadruhé signalizuje konec dlouhého období vnitřní reorganizace hnutí, které se nyní rozhodlo znovu se otevřít světu, „prolomit obklíčení“, v němž se dosud nacházeli, jak to popsal Subcomandante Moises ve svém posledním komuniké.

 

Autor: Leonidas Oikonomakis
Leonidas Oikonomakis je PhD vědecký pracovník na Studiích sociálních hnutí Evropského Univerzitního Institutu, rapuje s řeckou hip hopovou formací Social Waste a je novinář ROAR Magazínu. Jeho výzkum se zaměřuje na politické strategie zapatistů a bolivijských Cocaleros.

Zdroj: https://roarmag.org/essays/zapatistas-announce-major-expansion-of-autonomous-territories/

Posted on

Proč stále milujeme zapatisty

Článek poprvé vyšel v nultém čísle magazínu ROARmag. A je dostupný na https://roarmag.org/magazine/why-we-still-love-the-zapatistas/

1. ledna 1994, 3:00 ráno

Mexický prezident Carlos Salinas de Gortari šel spokojeně spát, protože ke konci svého mandátu Mexiko připojuje k Severoamerické dohodě o volném obchodu – NAFTA. Zboží, peníze a služby se budou moci volně pohybovat mezi Mexikem, Kanadou a Spojenými státy americkými. Dohoda samozřejmě nezmiňuje nic o hraniční zdi mezi Mexikem a Spojenými státy. My říkáme volná dohoda zboží, peněz a služeb – ne lidí.

V ten samý čas odstranění obchodních ochran prakticky otevírá mexickou ekonomiku kanadskému a americkému zboží, které je vyráběno levněji a ve větším množství (v některých případech geneticky upraveno). Špatná zpráva pro mexické farmáře, tedy ty, kteří najdou na svých ejidos (komunitní půdě, která byla do doby před privatizací chráněna mexickou ústavou) viset nápis “Na prodej”.

Stroj vládní propagandy však může “prodat” smlouvu s velkou fanfárou. Vychvalovat prezidenta za jeho “triumf”: Mexiko se konečně stává členem Prvního světa!

Crrrrrr, crrrrr, crrrr !!!!!!

Muž, který probudil Carlose Salinase z jeho “snu o Prvním světě”, byl jeho ministr obrany generál Antonio Riviello Bazán a oznámil mu, že zrovna začalo povstání v Chiapasu. Tisíce maskovaných mužů a žen okupuje několik měst jihovýchodního mexického státu. Říkají si zapatisté a svou armádu nazývají EZLN (Ejército Zapatista de Liberación Nacional).
“Nerad obtěžuji, ale tohle je revoluce!”

Pro Mexiko, Latinskou Ameriku a mezinárodní levici bylo to, co se vynořilo z chiapaské mlhy se zapatisty, přízrakem revoluce s velkým R – něčím, co mexická vládnoucí autokracie Partido Revolucionario Institucional (PRI, Institucionální revoluční strana) věřila, že vymýtila před dlouhým časem v pozdních sedmdesátých letech dvacátého století.
Od Tlatelolcského masakru v roce 1968, pár dní před zahajovací ceremonií Olympijských her v Mexico City, přestala mexická mládež věřit v možnost společenské změny skrze protesty a volby. Někteří z nich, ovlivněni Kubánskou revolucí, jiní maoistickými myšlenkami a praxí, odešli do hor a měst na venkově s myšlenkou organizace povstalecké armády, která by mohla svrhnout vládu PRI a přinést Mexiku socialismus. Podle knihy México Armado (Ozbrojené Mexiko) od Laury Castellano bylo v Mexiku mezi lety 1960 a 1980 aktivních více než 30 městských a venkovských guerrillových skupin.
Mexický stát zahájil válku proti svým mladým lidem, které vraždil, mučil a nechával systematicky mizet. Toto temné období je označováno jako la guerra sucia – špinavá válka. Tisíce jich stále chybí, někteří byli nalezeni v masových hrobech a nespočet dalších bylo mučeno a vězněno ve vojenských kasárnách. S amnestií a novým volebním právem z roku 1978 si vláda myslela, že se s revolucionáři, s jejich foquismem1 a vleklými lidovými válkami vypořádala.
No… ne se všemi!

Las Fuerzas a Zapatismus

Jednou z těchto guerrill, pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, byla skupina zvaná Fuerzas de Liberación Nacional (FLN). Nebyla ani nejznámější ani nejlépe organizovanou a nikdy neoslovila velké množství rekrutů. FLN byla totiž velmi specifickou guerrillovou skupinou. Nikdy se nezapojila do bankovních loupeží, únosů nebo jiných spektakulárních akcí k pozdvižení svého jména, jak bylo v té době běžné mezi revolučními skupinami.

Možná, že zůstávat a jednat z podzemí, což jejím členům nakonec dovolilo přežít i v časech, kdy byly jiné skupiny vymýceny státem, byla strategie – nejednou však téměř zanikla. Ukázkovým případem bylo odhalení jejich útočiště v Nepantle a zabití většiny vůdců v tréninkovém táboře v Chiapasu nedaleko Ocosinga roku 1974.

Nicméně, navzdory bolestivé zkoušce a dramatické chybě, se FLN, oproti většině jiných skupin, zvládla nerozpadnout. Odmítli amnestii z roku 1978 a nakonec v roce 1983 založili povstaleckou armádu v Chiapasu. Oddíl, který na základě zkušeností z osmdesátých let, mohl být v regionu přijat domorodými kmeny Tsotsilů, Tseltalesů, Cholesů, Tojolabalesů, Zoquesů a Mamesů. Prvního ledna 1994 tak mohli překvapit Mexiko i zbytek světa jako armáda EZLN (Ejército Zapatista de Liberatión Nacional – Zapatistická armáda národního obrození).

EZLN se v době vedoucí k povstání roku 1994 samozřejmě velmi proměnila. To, co začalo jako ozbrojená větev Castro-Guevarismu, s teorií vanguardismu (se skupinou vůdců v popředí) a striktně hierarchickou organizací, později našlo své ideje rozdrcené domorodou realitou a vůlí lidí, které přišli hluboko do hor a džunglí mexického jihovýchodu “osvítit”. Vanguardismus FLN byl v rozporu se způsobem rozhodování na shromážděních domorodé populace Chiapasu, které částečně vzešlo z předchozí práce provedené v tomto regionu osvobozujícími teology a maoistickými militanty.
EZLN brzy zjistila, že chce-li být úspěšnou, musí se změnit. Odpoutala se od svého zastaralého vanguardistického přístupu a adoptovala novou organizační formu a strukturu vytváření rozhodnutí. Léta poté se mohla vydat na “pochod do Mexico City”, jak bylo napsáno v Prvním prohlášení z Lacandonské džungle.

Povstání však nedopadlo tak, jak zapatisté očekávali. Jejich volání do zbraně nebylo vyslyšeno a mexický lid se namísto do hor vydal do ulic s požadavkem dosáhnout míru a zastavit pokus mexické armády o vyhlazení EZLN.

Následovala jednání, která vedla k podepsání Dohod se San Andrés a měla v podstatě zaručit institucionální autonomii EZLN. Vláda je však nedodržela. EZLN poté oznámila, že bude pokračovat cestou autonomie – tentokrát de facto a ne de jure – a přesně tak od té doby konají: vytvářejí nové cesty a objevují nové horizonty imaginace za slepou uličkou tradiční levice.

Kritika z leva

Využitím jiných strategií – a samozřejmě díky ostré dikci Subcomandata Marcose (v současnosti přejmenovaného na Galeana) – se zapatisté stali charakteristickým symbolem pro mezinárodní levici. Návštěva Chiapasu a mezikontinentálních encuentros (setkání) EZLN se staly nezbytnou poutí pro aktivisty alter-globalizačního hnutí. Navzdory tomu, zejména v posledních letech, se stali zapatisté pro zastánce tradiční institucionalizované levice terčem kritiky.
Jako příklad můžeme uvést nedávno vydaný článek Bhaskara Sunkary https://www.jacobinmag.com/2011/01/why-we-loved-the-zapatistas/, ve kterém novinář a vydavatel listu Jacobin vykresluje zapatisty jako sympatický, leč nešťastný model pro mezinárodní levici.

Kromě zřejmých chyb v jeho článku, způsobených pravděpodobně důsledkem omezeného seznámení se s tématem (členové FNL nebyli maoisté a nezmizeli “stejně rychle jako se zjevili”, ale spíše fungovali déle než jiné guerrillové skupiny té doby; Subcomandante Marcos nebyl mezi zakládajícími členy prvního tábora EZLN v roce 1983, ale přišel do hor o rok později), se Sunkara snaží zdiskreditovat zapatisty z ideologických důvodů, protože se stali, z jeho pohledu, inspirativním odkazem pro různá hnutí, jež ale pouze negují, místo toho, aby je tvořili.

Sunkara dále tvrdí, že vliv zapatistů je neoprávněný, protože Chiapas je stále velice chudým regionem a “za dvě desetiletí trvající revoluce mnoho neukázali”. Podle Sunkarova pohledu, do určité míry reprezentanta staré levice, jsme milovali zapatisty proto, že jsme se “obávali politické moci a politických rozhodnutí”. A argumentuje tím, že zapatisté, a ti které inspirovali, toho mnoho nedosáhli. Jediná smysluplná cesta vpřed, zdá se, je organizovat hnutí pracující třídy v marxisticko-leninské tradici.

Není toho mnoho k poukázání?

Na obranu svého tvrzení nabízí Sunkara statistická data z Chiapasu, která ukazují, že se region za posledních 20 let příliš nezměnil – negramotnost zůstává stejná (něco přes 20%), tekoucí voda, elektřina a odpad stále v mnoha komunitách neexistují a dětská úmrtnost je soustavně extrémně vysoká.
Tyto statistiky jsou správné, ale ne vždy říkají celou pravdu.

Kdyby se o téma zajímal hlouběji, zjistil by, že statistiky (pravděpodobně získané od mexické státní Národní statistické agentury – zdroj není v článku zmíněn), odkazují převážně na nezapatistické komunity. Chiapas je obrovský region, zhruba velikosti Irska a z 5 milionů lidí, kteří v něm žijí, je zapatistů ve skutečnosti pouze něco mezi 200 až 300 tisíci.
Většina zapatistických komunit tzv. bases de apoyo navíc není vykreslena v žádných oficiálních datech od doby, kdy nepovolují přístup státním autoritám – jsou autonomní. A zatímco má Sunkara pravdu v tom, že společenská transformace “může být zkoumána empiricky”, jeho článek, spoléhající se na omezující vývojovou logiku statistické změny, selhává přesně v tomto bodě.

Emancipace!

Následující příběh je charakteristický pro emancipační společenské změny, které v zapatistických komunitách probíhají více jak dvacet let; příběh, který je neviditelný z hlediska jakýchkoliv oficiálních statistik.
Přítel z Baskicka, kterého jsem před lety potkal v Chiapasu, mi řekl, že na něj při poslední návštěvě zapatistických komunit nejvíce zapůsobilo postavení žen. Baskický soudruh poprvé přijel do Chiapasu v roce 1996 dva roky po povstání a živě si pamatoval, jak ženy kráčely sto metrů za jejich manžely. A kdykoliv manžel zastavil, zastavily se i ony, aby udržely vzdálenost. Ženy mohly být při svatbě směněny za krávu nebo kukuřičné pole – a nevdávaly se vždy mužům podle jejich výběru. Situace byla pěkně vykreslena v zapatistickém filmu Corazon del Tiempo (Srdce času).

Po téměř dvaceti letech se můj baskický přítel do Chiapasu vrátil na první ročník Escuelita Zapatista (http://www.schoolsforchiapas.org/advances/schools/la-escuelita/). Tentokrát mohl po akci svobodně tancovat s promotoras, zatímco někteří z nejvýše postavených velitelů EZLN – nebo přesněji pro milovníky statistik: 50 procent velitelů tajného revolučního domorodého výboru – jsou ve skutečnosti ženy.

Ženy navíc v současnosti vytvářejí své vlastní kooperativy přispívající rodinnému a komunitnímu příjmu; stávají se pořadatelkami vzdělání (to jest učitelkami), sestrami a doktorkami; slouží jako členky Rady Dobré Vlády neboli Juntas de Buen Gobierno a jako guerrillové bojovnice.

Nechte mě uvést další příklad, který mluví sám za sebe: V jednom ze zapatistických caracoles je v současnosti hudební skupina, která se jmenuje Otros Amores (“Jiné Lásky”). Otros Amores je fráze, kterou zapatisté používají pro členy LGBTQ komunity. Tohle všechno v dříve hluboce konzervativním, machistickém regionu (a zemi). Jen si zkuste představit něco podobného ve zbytku Mexika – nebo tam odkud pocházíte!

Vzdělání!

Zároveň, když už Sunkarův článek přichází s tématem vzdělání, by mělo být poznamenáno, že v oblasti, kde byly školy neznámé slovo a učitelé velmi vzácným fenoménem, není dnes jediná zapatistická komunita bez základní školy a další stupně vzdělávacího systému už dnes v caracoles také existují. Je to důsledek zapatistické snahy. Tyto školy by bez nich neexistovaly.
Autonomní zapatistické povstalecké školy samozřejmě nemají nic společného s těmi státními: jsou dvojjazyčné (Španělština a Tsotsilština, Tojolabalština, Tseltalština, Cholština, Mamelština nebo Zoqueština – záleží na regionu), učí lokální domorodou historii, jejich sylabus je tvořen zespodu s aktivním zapojením studentů a komunit a je zcela přizpůsoben jejich specifickým potřebám.

Participace!

Participace je jedním z klíčových konceptů společenské proměny, která se v zapatistických komunitách posledních dvacet let odehrává. Mluvíme o hluboce zchudlém regionu, kde velcí vlastníci půdy vládli lidem. S armádou a federální státem, obvykle nepřítomným, na jejich straně.

Vztah mezi “šéfi” a “pracujícími” byl spíše otrocký téměř feudální. Šéfové měli dokonce právo “první noci” s manželkami svých rolníků (takzvané derecho de pernada). Říká se, že velcí finqueros jako Absalón Castellanos Dominguez byl otcem mnoha dětí, které počal právě s manželkami a dcerami pracovníků ze svých rančů.

Když přišlo na vyjádření jejich demokratických práv (které bylo do povstání v roce 1994 omezeno účastí ve volbách), jejich hlasy byly obvykle směněny za peníze, nějaké jídlo nebo byly jednoduše předmětem rozhodnutí vlastníka ranče. Bez překvapení tak PRI dostávala v těchto krajích přes 90 procent hlasů.

Když dnes vkročím do jedné z kanceláří Rady Dobré Vlády, vidím rozdílné obličeje. Velmi odlišné věkem a zkušenostmi z povolání, rotující v administrativě rady od jednoho do osmi týdnů – záleží na zóně a caracolu. Viděl jsem staré campesinos, 16leté absolventy zapatistických škol a mladé matky kojící své děti. Všichni jsou sem na daný čas posláni svou komunitou jako delegáti kolektivního samosprávného řízení svého území.

V samotných komunitách je pravidelné shromáždění procesně organizováno zespodu nahoru. Za účelem prodiskutování místních zájmů, událostí pojících se k hnutí a k horizontálnímu a přímému rozhodování nad otázkami, které ovlivňují jejich každodenní život.

Komunita, obec, zóna

Zapatistické komunity – narozdíl od armády EZLN – mají horizontální strukturu. Stanovený počet komunit tvoří autonomní obec (municipio autonómo) a stanovený počet autonomních obcí tvoří zóny (zonas). “Administrativní centrum”, které je rozhodující radou v každé zóně, je caracol – což v překladu znamená šnek.

Caracol je velmi důležitým symbolem v domorodém pohledu na svět a v každodenní praxi Mayů. Tradičně byl používán ke svolávání komunity na shromáždění nebo za účelem informování a komunikace s dalšími komunitami. Z tohoto důvodů šnek reprezentuje “slovo” (la palabra).

Existuje pět zón a pět caracoles, každé s rozdílným počtem komunit a obcí. Zapatistické komunity, které administrativně patří ke každému z caracoles, nemusejí být složeny nezbytně z jedné etnické skupiny. Například zóna Los Altos (“Vrchovina”) je převážně etnicky Tsotsilská, i když v ní žijí i komunity Tseltalů.

Rozhodnutí vycházejí z místní úrovně, ze shromáždění, která se konají ve školách, na basketbalových hřištích nebo v kostelích (ano, i ty existují) s účastí každého, kdo je starší šestnácti let. Každý z komunity má právo vyjádřit svůj názor a volit nad každou z diskutovaných otázek. Každá komunita vybírá své vlastní zástupce do rady a každá rada vybírá své vlastní zástupce do zóny, kde případně rotují v Radě Dobré Vlády.

Rada Dobré Vlády je odpovědná za všechny otázky a problémy, které se týkají místní a komunitní sebeorganizace oblastí, které k ní náleží: spravedlnost, politika, administrace přírodních zdrojů, vzdělání, zdraví a tak dále. V caracolech se také organizují semináře a setkání s národní a mezinárodní občanskou společností. Je to jinými slovy “vstupní místo” skrze které, ti kdo se zajímají, můžou vstoupit do Zapatismu stejně jako jeho hlasu do vnějšího světa.

Sedm principů

Zde je sedm principů, které definují zapatistickou samovládu:
Poslouchat a ne nařizovat
Zastupovat a ne vytlačovat
Pohyb dolů a ne nahoru (ve smyslu předávání moci)
Sloužit a ne být obsluhován
Budovat a ne ničit
Navrhovat a ne zavádět
Přesvědčovat a ne dobývat

Aby se předešlo profesionalizaci politiky a vytváření vůdčích oligarchií, má každý člen zapatistické komunity, právo a povinnost reprezentovat jeho nebo její komunitu v kraji a zóně pouze jednou, a to na určené časové období. Když je jeho či její mandát u konce, nemůže dosáhnout stejného práva a zodpovědnosti dokud není každý turnus kompletní: dokud všichni členové komunity nesplní stejnou úlohu.

Mandát každé z Rad Dobré Vlády se liší zónu od zóny a je určován samotnými komunitami. Tak například v caracolu Oventik rada rotuje každých osm dní, zatímco v caracolu La Realidad každé dva týdny a v caracolu Roberto Barrios každé dva měsíce.
Výše zmíněné je produktem zapatistického hnutí a nemohlo by existovat pokud by hnutí přijalo organizační strukturu tradiční levice.

Otevírání se novým cestám

Pravděpodobně největším příspěvkem Zapatistů mezinárodní levici – kromě připomínání, že Historie doopravdy ještě neskončila – je fakt, že zvládli jít za běžné recepty revolučních kuchařek, znovu vynalézat revoluci s “malým r” a otevírat se inovativním a autonomním cestám demokratické sebeorganizace. Samozřejmě, že takto nezačali.

Zapatisté byli zprvu ozbrojené křídlo Castro-Guevaristické, post-Tlatelolcoské revoluční skupiny. Zkusili – ale nakonec opustili – strategii foco guerrillero a později přešli k prodlužované maoistické lidové válce. To byl ve skutečnosti pokus přinést dlouho očekávanou Revoluci s velkým R. Nicméně po selhání Revoluce, stejně jako selhání a nepřipojení se mexických guerrilových skupin k povstání roku 1994, museli Zapatisté začít prošlapávat nové cesty.
Zatímco mohli jednoduše převzít poraženou cestu jiných ozbrojených revolučních skupin – odejít zpět do džungle a odtamtud útočit na armádu – překvapivě si raději vybrali “ozbrojené nenásilí”.

Zapatisté se vrátili ke svým domorodým komunitám, radili se s nimi a rozhodli se k samosprávě autonomní cestou. Bez Velkých Vůdců, všemocných a vše kontrolujících politických Stran nebo shora dolů fungujících předvojových struktur, které domorodé komunity Chiapasu odmítly již před dlouhou dobou.

“Nekopírujte nás!”

Měl jsem možnost účastnit se, společně se stovkami dalších aktivistů, Escuelita Zapatista (Malá zapatistická škola) v srpnu 2013. Čas jsme tam trávili žitím a prací společně s několika rodinami ze zapatistických podpůrných základen. Bydleli jsme v jejich domech a komunitách, z první ruky tak zažívajíc, jak vypadá svoboda a autonomie podle Zapatistů.

Nicméně nejdůležitější lekcí Escuelity byla rozlučková zpráva studentům: žádost k nekopírování organizačních struktur Zapatistů a jejich konkrétní samosprávy, ale pobídnutí chvátat zpět do svých vlastních zemí a zkusit “dělat to, co se rozhodnete dělat; cestou, jakou se to rozhodnete dělat.” Jejich vyjádření bylo: “Nemůžeme a nehcceme Vám vnucovat naše postupy. Musíte se rozhodnout sami.”

Tohle byla pokorná zpráva od hrdých a úctyhodných lidí, kteří “si zahalují obličeje, aby byli viděni a umírají, aby mohli žít.”

Proč stale milujeme Zapatisty

Dnes, více jak dvacet let po povstání z roku 1994, jsou Zapatisté stále tady. Dříve negramotní, marginalizovaní, vykořisťovaní domorodí lidé Chiapasu budují nový svět cestou, kterou si sami představili. Bez revolučních kuchařek a teorií sociální změny krok za krokem; bez centrálních výborů, oligarchických politbyr nebo salónních intelektuálů. Bez hierarchií, revolučních proroků nebo politiky založené na volbách – také bez velkých zdrojů.

Nejchudší z nejchudších, nejignorovanější z ignorovaných, nás naučili zásadní lekci: že budování nového světa, je daleko více než akademické cvičení. Je otázkou otevírání nových cest skrze které se dá kráčet.

To je základem, který mezinárodní aktivisté vidí v zapatistickém boji, co obdivují a čím se inspirují. Samozřejmě, že odmítáním Strany – v tradičním smyslu – jako organizační formy a zastupitelské demokracie jako politického systému pouze nenegují nějakým druhem nihilistického přístupu.

Tvoří také nové, autonomní a demokratické struktury: od piqueteros přes okupované fabriky v Argentině po Coordinadora por la Defensa del Agua y la Vida v Bolívii; od okupovaných náměstí a společenských klinik, výrobních kooperativů a dalších zespodu solidárních ekonomických projektů v Řecku, Španělsku a Turecku až po polyetnické revoluční kantony v Rojavě – autonomní hnutí budují svou moc všude.

“Tázáním kráčíme” říkají Zapatisté. A dělají, co umí nejlépe: organizují se zespodu (a směrem doleva) k představě a vytváření svých autonomních a demokratických struktur ve snaze býti lesklým malým světlem v kapitalistické temnotě. Osobně necítím na škodu je za to obdivovat a pokoušet se následovat jejich příkladu představováním a vytvářením podobných struktur v našich zemích, přizpůsobením našich potřeb tvarovaných našimi vlastními sny – a samozřejmě nepovažovat je za další revoluční recept k okopírování.

Leonidas Oikonomakis
Leonidas Oikonomakis je PhD vědecký pracovník na Studiích sociálních hnutí Evropského Univerzitního Institutu, rapuje s řeckou hip hopovou formací Social Waste a je novinář ROAR Magazínu. Jeho výzkum se zaměřuje na politické strategie zapatistů a bolivijských Cocaleros.

Posted on 1 komentář

Družstvo Black Seeds

Pokoušeli se nás pohřbít; Nevěděli, že jsme semena „

Historie české distribuce zapatistické kávy sahá více jak deset let zpět, kdy se začalo dovážet do Olomouce kafe z hamburské distribuce Café Libertad. Vedle Olomouce sahají naše kořeny do slezské Orlové a sedmým rokem se dá kafe ze stejné distribuce sehnat v pražském infocentru Salé. V posledních pár letech přišla po návštěvách mexického Chiapasu, spojených s různorodými projekty, iniciativa založit českou zapatistickou distribuci – družstvo Black Seeds.

Koncem října 2018 jsme se stali součástí evropské sítě zapatistických disribucí RedProZapa. Ta združuje distribuce z jednotlivých evropských států a schází se jednou ročně v určitém evropském městě, poslední setkání proběhlo v CSOA Gabrio v italském Turíně. První peníze z kávy vypražené v Česku putovali na podporu chiapaského autonomního města Tila v jeho boji proti zkorumpované vládě a paramilitárním organizacím.

RedProZapa byla vytvořena za účelem koordinace národních distribucí a jednodušší komunikace s kávovými kooperativy a autonomní samosprávou v Chiapasu. Zapatistické kafe se do Evropy začalo vozit koncem devadesátých let a samotná síť funguje od roku 2001.

V současnosti spolupracujeme s dalším hamburským kolektivem Aroma Zapatista a kávu pražíme v sociální družstevní pražírně Fair & Bio v Kostelci nad Labem. Dovážíme bio-certifikavonou kávu Arabica ze zapatistického družstva Yachil Xojobal Chulchan v jihomexickém státě Chiapas. Je pro nás důležité spolupracovat s malými družstvy, které tvoří kooperativy a sami si organizují výrobu a export.

Kooperativ Yachil Xojobal Chu´lchan, což v tzeltalském jazyce znamená „nové světlo na obloze“, byl založen roku 2001 s počátečními 383 drobnými zemědělci z Toztzilských a Tzelatlskýchc mayských domorodých komunit v obcích Chilon, Pantelho a San Juan Cancuc. Definující charakteristikou členů Yachilu je jejich progresivní, politická pozice solidarity se zapatistickým hnutím, bojujícím za autonomii a respekt k právům domorodých obyvatel.
Káva je pro drobné farmáře v Chiapasu jednou z mála životaschopných možností k vývozu a to zejména pro farmáře Yachil, kteří neakceptují finanční podporu mexické vlády. Prodej kávy je jejich hlavním zdrojem příjmu.
Yachil vyvezl svou první várku kávy skrze síť RedProZapa do Německa v roce 2003 a jejich první organicky certifikované várky kooperativním pražírnám do Kanady a Spojených Států v roce 2005.
Dnes se Yachil skládá z více jak 800 členů v osmi municipalitách ( Pantelhó, San Juan Cancuc, Chenalhó, Tenejapa, Chalchihuitán, Aldama (Magdalena de La Paz), Simojovel (16 de Febrero) a El Bosque (San Juan de La Libertad) napříč Chiapasem s ročním vývozem více než 130 tun vysoce kvalitní zelené kávy.

Z výnosů z prodeje členové Yachil investují do individuálních zařízení na zpracování ve svých komunitách, stavbu centrálního skladu k zajištění bezpečnějšího skladování kávy těsně před vývozem, zajišťování technických workshopů pro členy, jako jsou praktiky organického pěstování, organizačního vedení a trénování pro rotování členů Yachilu v Představenstvu družsva jako jsou účetnictví, družstevní administrace, export a vylepšení všech nezbytných kroků k zajištění stálosti kvality kontroly.
Navzdory mnoha úspěchů žijí členové Yachilu pod pláštěm nejistoty. Členové kooperativu pomohli zformovali své lokální domorodé vlády, které podporují rozvoj domorodých hodnot a tradic, vytvářejí demokracii, rovnost a posilují postavení domorodých obyvatel. Za poslední desetiletí odporu členové Yachilu trpí represí, ať to jsou represivní státní složky, nebo paramilitární organizace. Mnoho členů a jejich rodin bylo nuceno opustit své komunitky a žijí jako domácí uprchlíci.