Říjen 2020

35 říjnů nazpátek.

Starý Antonio pozoruje, jak ohýnek vzdoruje dešti. Pod promáčeným slaměným kloboukem si od uhlíku zapaluje balenou cigaretu. Oheň se čas od času musí schovat pod doutnající kládu, ale vítr mu pomáhá a svým dechem dovádí rudnoucí uhlíky k zuřivosti.

Tábořiště se jmenuje Watapil (1) a nachází se v pohoří Sierra Cruz de la Plata, které se tyčí mezi vlhkými rameny řek Yataté a Perlas. Píše se rok 1985 a říjen vítá skupinu bouří, která předznamenává její budoucnost. Vysoký mandlovník (který později dá této hoře nové jméno v povstaleckém jazyce) soucitně shlíží na tutu malou, maličkou, bezvýznamnou skupinu žen a mužů, která se mu choulí u nohou. Pohublé tváře, seschlá pleť, upřené pohledy lesknoucích se očí (snad od horečky, tvrdohlavosti, strachu, blouznění, hladu, nedostatku spánku), rozervané hnědé a černé oblečení, boty nesčetněkrát spravované pomocí liány, která marně předstírá, že zvládne udržet podrážku na svém místě.

Pomalu a tichým hlasem, který je přes hukot bouře jen stěží slyšet, hovoří Starý Antonio jako kdyby mluvil sám se sebou:

„Vládce znovu přijde a bude nám, barvě země, vnucovat svá tvrdá slova, své JÁ, které je vrahem rozumu, své úplatky převlečené za almužnu.                                                                                        

Přijde den, kdy se smrt oblékne do svých nejkrutějších šatů. Její kroky bude zdobit skřípot ozubených kol stroje, který nakazí všechny cesty a který, i když tvrdí, že přináší prosperitu, zasévá jen ničení a zkázu. Kdo se opováží postavit do cesty tomuto hluku, který děsí zvířata i rostliny, bude zavražděn – jak v životě, tak ve vzpomínkách. Nejprve olovem, potom skrze lži. Noc tak bude ještě temnější. Bolest bude déle trvat. Smrt bude smrtelnější.      

 Aluxo´ob (2) vzburcují Matku Zemi a takto zvolají: ,přichází smrt, matko, a zabíjí.‘

Matka Země, ta první ze všech, se probudí – vytrhne ze spánku papoušky a tukany – a požaduje krev svých strážců a strážkyň. Obrací se na své potomstvo a takto k němu promlouvá:

,Nechť se jdou někteří z vás vysmát vetřelci. Nechť dají některé vědět svým pokrevním bratrům a sestrám. Nenechte se vyděsit vodou, nenechte se odradit chladem ani horkem. Otevřete cesty tam, kde žádné nejsou. Zdolejte řeky a moře. Plujte po horách. Létejte mlhou i deštěm. Buďte nocí i dnem a za úsvitu běžte a vzburcujte vše živé. Mnoho je mých jmen a barev, ale jen jedno je mé srdce a má smrt bude smrtí všeho. Nestyďte se za barvu kůže, kterou jsem vám dala, ani za slova, která jsem zasadila do vašich úst, ani za svou velikost, díky které jste mi blízko. Dám světlo vašim očím, bezpečí vašim uším a sílu vašim nohám a pažím. Nebojte se odlišných barev a způsobů, ani neznámých cest. Protože jediné je srdce, které jste po mně zdědili, jediné je porozumění a jediný je pohled.‘

Poté, v obležení Aluxo´ob, se stroje smrtícího podvodu rozpadnou, a spolu s nimi se rozbije i jejich chamtivost a pýcha. A mocní pozvou své lokaje z jiných národů, aby zničené stroje smrti znovu poskládali. Prohlédnou si jeho vnitřnosti a takto promluví: ,vždyť jsou plné krve‘. Snaží se tento příšerný zázrak nějak vysvětlit a tak svým šéfům oznámí: ,nevíme,proč tomu tak je, víme jen, že je to krev pocházející z krve původní.

A poté bude zlo pršet samo na sebe, ve velkých domech, kde se Mocný opíjí a zneužívá. V jeho državách zavládne bezpráví, z jeho pramenů poteče místo vody krev. Jeho zahrady zchřadnou a zchřadnou i srdce těch, kteří pro něj pracují a kteří mu slouží. Mocný si přivede další vazaly z jiných zemí, aby je mohl využít. A zrodí se nenávist mezi rovnými, nenávist živená penězi. Budou mezi sebou bojovat a smrt a zkáza rozdělí ty, kteří sdílejí bolest a historii.

Ti, kteří dříve na této zemi žili a obdělávali ji, se na půdě a oblohách svých předků promění v otroky a sluhy Mocného a uvidí, jak neštěstí vchází do jejich domovů. Jejich dcery a synové se ztratí, udušení v hnilobě korupce a zločinu. Vrátí se právo první noci (3), v němž peníze zabíjí lásku a nevinnost. Novorozenci budou vyrváni z náručí svých matek a jejich čerstvým masem budou velcí Páni ukájet svou ničemnost a krutost. Kvůli penězům pozvedne syn ruku proti svým rodičům a jejich domov se zahalí do smutečního hávu. Dcera se ztratí v temnotě a smrti, její život a bytí padne za obeť Pánům a jejich penězům. Neznámé nemoci zaútočí na ty, kteří prodali svou důstojnost a důstojnost svých bližních za hrst drobných, ty, kteří zradili svůj lid, svou krev a svou historii a ty, kteří vytvářeli a šířili lži.

Matka Ceiba (4), která podpírá světy, vykřikne tak hlasitě, že i ta nejvzdálenější hluchota uslyší její zraněný nářek. A 7 vzdálených hlasů se jí přiblíží. A 7 vzdálených paží ji obejme. A přidá se k ní 7 vzdálených pěstí. A Matka Ceiba nadzvedne své spodničky a jejich tisíc nohou nakopne a rozhází kovové cesty. Obrovské stroje na kolech zmizí z železných cest. Voda vyteče z řek a jezer a i samotné moře bude řvát vztekem. Vnitřnosti půdy a nebes se otevřou ve všech světech.                                                                                 

A poté ta ze všech nejvíc první, Matka Země, povstane a vezme si zpět svůj domov a své místo. A pyšnými budovami Moci začnou prorůstat rostliny a stromy, nastěhují se do nich zvířata a spolu s jejich srdci znovu ožije Votán Zapata, který je strážcem a srdcem lidu. A jaguár bude znovu vládnout starodávným stezkám, těm, kterým chtěly vládnout peníze a jejich lokajové.

A Mocný zemře ve chvíli, kdy se jeho pyšné ignorantství zhroutí, aniž by vydalo zvuk. Až se svým posledních výdechem Vládce pochopí, že už není ničím víc než pouhou zlou vzpomínkou ve světě, který se vzbouřil a vzdoroval smrti, jíž jeho vláda šířila.

A říká se, že tato slova jsou vyprávěna těmi mrtvými, kteří zemřou znovu, ale tentokrát proto, aby mohli žít.                                                

Nechť tedy tato slova znají v horách i údolích, nechť mu rozumí v kaňonech i na planinách, ať je stále dokola opakuje pták tapacaminos (5), aby jimi povzbudil spřízněná srdce, ať ho déšť i slunce zasadí do pohledu těch, kteří obývají tuto půdu, a ať ho vítr zanese daleko a nechá ho zahnízdit v bratrských myšlenkách.                                                                                                                                   

Protože tuto zemi i oblaka čekají strašlivé a nádherné věci. 

A jaguár bude znovu vládnout starodávným stezkám, těm, kterým chtěly vládnout peníze a jejich lokajové.“ 

Starý Antonio se odmlčí a spolu s ním ustane i déšť. Nic nespí. Všechno sní.

-*-

Z hor Jihovýchodního Mexika

SupGaleano, říjen 2020

Z deníku Kočkopsa: Část II: Kánoe (6)

Rád bych vám připomněl, že rozdělení na země slouží pouze k tomu, aby dalo význam zločinu „pašování“ a smysl válkám. Je zřejmé, že existují přinejmenším dvě věci, které mají větší moc než hranice: tou první je zločin, který v přestrojení za modernost šíří bídu do celého světa., tou další je pak naděje, že stud budeme znát jen tehdy, když popleteme taneční krok a ne pokaždé, když pohlédneme do zrcadla. Abychom skoncovali s tím prvním a pomohli vzkvétat tomu druhému, je potřeba jen bojovat a být lepšími. Zbytek bude následovat samo a je tím, co zaplňuje knihovny a muzea. Není potřeba dobývat svět, stačí ho znovu vybudovat. Dobře, tak tedy na zdraví a vězte, že pro lásku je postel jen záminkou, melodie pro tanec jen ozdobou a národnost v boji jen čistě náhodnou okolností.

Don Durrito de la Lacandona, 1995

SubMoy navrhuje Maxovi, ať zkusí použít balzové dřevo („korek“, jak se mu tady říká), ale námořní inženýr s ním nesouhlasí, protože čím lehčí by prý byla, tím snadněji by se nechala odnést proudem. „Vždyť jsi říkal, že v moři proud není.“ „Ale co kdyby byl,“ brání se Maxo. SubMoy oznamuje ostatním členům výboru, že bude následovat další test: kánoe.

Začali vytesávat. Pomocí sekyr a mačet pomalu dávali kládám, které měly původně posloužit jako dřevo na zátop, námořní vzhled i funkci. Jelikož se SubMoy na chvíli vzdálil, zeptali se SupGaleana, jestli mají čluny také pojmenovat. El Sup zrovna pozoroval, jak se Monarca hrabe ve starém dieselovém motoru, a tak jen roztržitě odpověděl: „Jo, jasně.“

Na boky kanoí tedy začali tesat a malovat pečlivě promyšlená a smysluplná jména. Na jedné stálo: „El Chompiras Námořník a Skokan přes kaluže“ (7). Na další: „Internacionalista. Jedna věc je jedna věc a druhá věc je dont fuck me, kámo.“ Na jiné pak „Za chvíli jsem tam, lásko.“ a „to jde za nimi, kvůli čemu mě teda zvali?“ (7). Skupina „Jacinto Canek“ (8) pak pokřtila svou kanoi „Jean Robert“ (9), což byl jejich způsob, jak ho přimět, aby je na jejich cestě doprovodil.

Na jedné vzdálenější jste mohli číst „Proč plakat, když jediné, co nám zbývá, je slaná voda“ a pod tím pokračování drobným písmem: „Tato loď je dílem Námořní komise Autonomního zapatistického povstaleckého okresu (MAREZ) nesoucí název ,Kritizují nás za to, že dáváme caracolům a MAREZ moc dlouhá jména, ale nám se to tak líbí‘ a Rady dobré vlády ,Nám taky‘. Produkt s omezenou trvanlivostí. Spotřebujte do: záleží. Naše lodě se nepotápí, ale prochází jim záruční doba, což není to samé. Stavitele kanoí a muzikanty si můžete najmout v Centrech autonomní zapatistické vzpoury a vzdoru (CRAREZ) (nezahrnuje marimbu ani hudební aparaturu, protože co kdyby se loď potopila, pak by přestala fungovat – ale klidně vám sami rádi zazpíváme, víceméně, no záleží. Tato kánoe je k mání pouze na burze odporu. Pokračování na následující kanoi…“ (jistě, museli jste celou kanoi několikrát obejít a občas i nahlídnout dovnitř na vnitřní stěny, abyste celé její „jméno“ přečetli a ano, máte pravdu, nepřátelské ponorce by přepsání jména lodě určené k potopení zabralo tolik času, že by mezitím v pohodě stihla zakotvit u evropských břehů.

Zatímco otesávali další klády, rozšířily se zprávy o jejich počínání. Milovaný Amado o něm vyprávěl Pablitovi, který to vyprávěl Pedritovi, který informoval Defensu Zapatista, která si o tom promluvila s Esperanzou, která se o tom se slovy „nikomu to neříkej“ svěřila Calamidad, která to vyzvěděla své mámě, která to přednesla na schůzce „žen, kterými jsme.“

Když se SupGaleano dozvěděl, že jsou ženy na cestě, pokrčil rameny, podal Monarcovi ráčnu (které se zde říká „španělský klíč“) a vyplivl kousky náústku své dýmky.

Po chvíli dorazil Jacobo. „Poslouchej, Galeano, bude SubMoy pryč dlouho?

„Netuším,“ odpověděl SupGaleano a sklesle přitom hleděl na svou rozbitou dýmku.

Jacobo: „A ty víš, kolik lidí má jet?“

SupGaleano: „Ještě ne, Evropa zdola nám zatím neodpověděla, kolik nás mohou ubytovat. Proč?“

Jacobo: „No, protože… víš co, radši se pojď podívat.“

Při pohledu na zapatistickou „flotilu“ zničil SupGaleano další dýmku. Na břehu řeky stálo v řadě šest kánoí s výstředními jmény a všechny byly plně naložené květinami a květináči.

„A tohle?“ zeptal se SupGaleano řečnicky.

„To jsou zavazadla soudružek,“ odpověděl Ruben rezignovaně.

El Sup: „Jejich zavazadla?“

Ruben: „Ano, přišly, naložily všechny ty kytky a než odešly, stačily jen říct, že se nám to bude hodit. A pak přišla jedna holčička, nevím jak se jmenuje, ale ptala se, jestli ta cesta bude dlouhá, jestli nám prý bude dlouho trvat dostat se tam, kam chceme. Zeptal jsem se jí, proč se ptá, jestli její maminka také odjíždí, a ona že ne, ale že by s námi chtěla na cestu poslat maličký strom v květináči, abychom si, jestli bude cesta dlouho trvat a on mezitím stačí vyrůst, pod ním mohli dát pozol ve stínu, kdyby bylo moc ostré slunce.“        

„Ale vždyť jsou všechny stejné,“ ozval se SupGaleano (a myslel tím samozřejmě květiny).

„Ne, nejsou,“ odpověděla Alejandra, členka výboru. „Tohle je stepní pelyněk, na bolest břicha, tady je tymián, tamhle máta, toto je heřmánek, oregano, petržel, koriandr, bobkový list, epazote, aloe vera, tahle je na průjem, tahle na spáleniny, tamta na nespavost, tuhle můžeš použít, když tě bolí zuby a tuhle na žaludek, téhle říkáme „lék na všechno“, tahle je na nevolnost, tady je hoja santa, yerba mora, divoká cibule, muškáty, karafiáty, tulipány, růže, mañanitas a tak dále.“

Jacobo se cítil povinen to vysvětlit: „Když jsme dokončili kánoi, ani jsme se nestihli otočit a už byla plná. Doděláme další… a znova. Už jich máme šest, takže se ptám, jestli máme dělat další, protože je stejně zase naplní.“

„Ale jestli s sebou chtějí brát tohle všechno, tak kam se vejdou soudruzi?“ ptal se El Sup koordinátorky ženské skupiny, která v podpaždí třímala dva květináče a na zádech se jí houpal šátek s dítětem.

„Soudruzi? Oni jedou i muži?“ odpověděla ona.

„To je fuk, nevejdou se tam ani ženy,“ bránil se El Sup na pokraji nervového zhroucení.

 „Jo, my ale nepojedeme lodí. Poletíme letadlem, nechceme, aby se nám udělalo špatně. Nebo aspoň ne tolik.

„A kdo vám řekl, že poletíte?“

„My jsme si to řekly.“

„A tato rozhodnutí, o kterých mi tady vyprávíš, ta se vzala kde?“

„No na schůzku žen, kterými jsme, přišla Esperanza a vysvětlila nám, že všechny zemřeme mizernou smrtí, pokud pojedeme s těmi zatracenými muži. Takže jsme to na shromáždění promyslely, došly jsme k tomu, že máme strach, a rozhodly jsme se, že mizernou smrtí zemřou jen muži, ale my ne.

Spočítaly jsme si to a rozhodly jsme se pronajmout letadlo, které kdysi koupil Calderón pro Peñu Nieta (10) a o kterém teď zlá vláda neví, co si s ním počít. Jedna letenka by měla vyjít na 500 pesos. Zatím je přihlášených 111 soudružek, ale myslím, že se dosud nepřihlásily fotbalové týmy miliconářek. Ale počítejme, že je nás jen 111, to by bylo 55,500 pesos, ale ženy a děti platí půlku, to znamená 27,750. K tomu je potřeba přičíst daň a poplatky, řekněme dalších 10,000 pesos za všechny. A to nepočítáme devalvaci dolaru, asi to bude tedy méně. Ale nechceme se tu dohadovat o penězích,dohodly jsme se že dáme do placu vola mého kámaráda, sice se dost podobá vy víte komu, ale co naděláme, takoví jsou všichni machos.“

SupGaleano zůstal zticha a jen se snažil vzpomenout, kde ksakru nechal svou záložní dýmku určenou pro případ krajní nouze. Ale když uviděl, že ženy začaly nosit slepice, kohouty, kuřata, prasata, kachny a krůty, rychle řekl Monarcovi: „Zavolej rychle SubMoye, ať okamžitě přijde, že je to akutní.“

Procesí žen, rostlin a zvířat se nyní roztáhlo napříč celým prostranstvím. Za ním následovala parta Defensy Zapatista vedená Pablitem, který si s sebou přivedl koně, a Amadem, který tlačil píchlé kolo. Očividně zvolili přístup „když je nemůžeš porazit, přidej se k nim.“ Kočkopes se snažil udržet pohromadě stádo dobytka. Defensa a Esperanza měřily kanoe, jestli se do nich vejdou branky na fotbal. Jednookému koni v tlamě visela igelitka plná plastových lahví. Za ním Calamidad nesoucí čuníka, který kvičel hrůzou z toho, že ho hodí do řeky jen proto, aby ho následně mohla zachránit. A dobře věděl proč.

Celý průvod uzavíralo stvoření, které nápadně připomínalo brouka, s pirátskou páskou přes pravé oko. Místo jedné nožičky mělo drát zkroucený do tvaru háku, místo druhé potom něco na způsob protézy, ve skutečnosti to ale byla jen tříska, která odletěla při otesávaní kmenů. Tato podivná bytost, schovávající se za rouškou z kousku plechovky, pak váženým hlasem přednesla: „Na každém boku deset kanónů / s větrem v napnutých plachtách / nekrájí moře, nýbrž letí / pirátská briga zvaná ,Hrůzostrašná‘ / nechvalně známá ve všech mořích i na pevninách.“

Když se konečně vrátil Subcomandante Insurgente Moisés, hlava chystané expedice, našel SupGaleana, který se z nějakého nevysvětlitelného důvodu nad tím vším usmíval. Zrovna totiž v kapse od kalhot našel dosud nerozbitou dýmku.

Opravdu.

Mňau-Haf.

Poznámky:

1. „Watapil“ bylo jméno jednoho z prvních partyzánských tábořišť skupiny, z které později vznikla EZLN.

2. „Alux“ je v mayské kosmologii bytost, která obývá především džungli. Většinou jsou neviditelní, ale mohou na sebe vzít podobu malého člověka. Prostřednictvím darů či obětí je možné je přilákat např. na nově vyseté kukuřičné pole, které pak ochraňují. Naopak pokud jim nevycházíme vstříc, začnou působit neplechu, podobně jako u nás skřítci. „Aluxo´ob“ je množné číslo.

3. V rámci systému tzv. dlužního peónství uplatňovali velkostatkáři v Chiapasu právo první noci se svými domorodými služkami.

4. Ceiba (vlnovec) je pro Maye posvátným stromem.

5. Tapacaminos je noční pták, jehož typický zpěv se nese na vzdálenost více než jednoho kilometru.

6. „Cayucos“ jsou tradiční lodě vytesané z kmene stromu. Zjednodušeně překládáme jako kánoe.

7. „Kvůli čemu mě teda zvali?“ („Pa‘ qué me invitan“) je mem z virálního videa natočeného na mobilní telefon. Extrémně opilý muž, kterého jeho přátelé tahají z oslavy, si stěžuje, že hostitelé přeci věděli, že se takto zřídí vždycky. A kvůli čemu ho tedy zvali?  https://www.youtube.com/watch?v=Fn1TgATT6hs

8. Jacinto Canek byl mayský revolucionář, který v 18. století bojoval proti Španělům.

9. Jean Robert, mexický filozof a architekt, dlouhodobý podporovatel zapatistického hnutí. Zemřel 1. října 2020.

10. Felipe Calderón a Enrique Peña Nieto jsou bývalí mexičtí prezidenti, kteří používali pro soukromé účely jedno z nejluxusnějších letadel na světě. Současný levicový prezident Manuel López Obrador nezapomíná skoro v každém svém proslovu zmínit, že ho stát prodá a získané prostředky investuje v chudých regionech. Po dvou letech vládnutí se mu to však stále nedaří a tak přichází s novými a stále podivnějšími způsoby jeho možného využití. Celý proces je terčem mnoha vtipů.