Předpokládejme, že je možné si vybrat, kam upíráte svůj pohled. Předpokládejme také, že je možné se alespoň na chvilku oprostit od tyranie sociálních sítí, které nám diktují nejen, na co se máme dívat a o čem mluvit, ale i jakým způsobem se díváme a mluvíme. Předpokládejme, že svůj pohled upíráte výše: od okamžitého přes lokální, regionální a národní až ke globálnímu. Pozorujete to? Ano, je tam chaos, zmatek, nepořádek. Předpokládejme ještě, že jste lidská bytost, nikoli digitální aplikace, která vše pohotově zhlédne, třídí, hierarchicky uspořádá, soudí či postihne, a jako taková si vybíráte, na co se díváte… a jak se díváte. Je možné (i když je to jen další předpoklad), že dívat se a soudit není jedno a to samé. V tom případě si nejen vybíráte, kam upíráte svůj pohled, ale také se můžete rozhodnout jinak se ptát: otázku „Je to dobré, nebo zlé?“ zaměníte za „Co je to?“. Jasně, první otázka vede k výživné debatě (existují ještě debaty?) zakončené prohlášením „Tohle je špatné (nebo dobré), protože to říkám.“ Případně můžeme diskutovat o tom, co je dobro a co je zlo, a svá tvrzení dokládat argumenty a citáty v poznámkách pod čarou. Jistě, máte pravdu, je to lepší než lajky a palečky nahoru, ale navrhuji vám změnit výchozí bod: vybrat si, kam upíráte svůj pohled.

Tak například: rozhodnete se upřít svůj pohled na muslimy. Můžete si vybrat mezi těmi, kteří spáchali atentát na Charlie Hebdo nebo těmi, již nyní kráčejí Francií, aby se domohli svých práv.  Jelikož jste to dočetli až sem, je pravděpodobné, že jste spíše na straně „sans-papiers“ (1). A asi taky cítíte povinnost prohlásit, že Macron je idiot. Nicméně ponechme nyní tento letmý pohled vzhůru stranou a podívejme se zpět dolů k protestním táborům a pochodům migrantů. Prvně vás napadne se zeptat, kolik jich je, a hned přispěcháte s odpovědí: hodně, málo, příliš nebo tak akorát dost; váš zájem přešel od jejich náboženství k číslům. Pokládáte si další otázky: Co chtějí? Za co bojují? A zde se musíte rozhodnout, zda se budete pídit v médiích a na sítích… anebo budete naslouchat přímo jim. Předpokládejme, že se jich můžete ptát. Zeptáte se jich na jejich vyznání, nebo se budete tázat, kolik jich je? Či se jich rovnou zeptáte, proč opustili svou zemi a dorazili sem, na neznámou půdu i oblaka, do míst s jiným jazykem, jinou kulturou, jinými zákony a způsoby? Možná vám odpoví jedním slovem: válka. A třeba vám i vysvětlí, co v jejich vnímání to slovo znamená. Válka. Rozhodnete se pátrat: válka kde? Anebo ještě lépe, proč válka? Zahltí vás vysvětleními: náboženství, územní spory, drancování zdrojů… nebo prostě a jednoduše hloupost. Vy se s tím ale nespokojíte a tážete se dál: komu prospívá všechno to ničení, vysidlování i následná obnova a zalidňování? Zde narazíte na jména různých korporací. Pátráte dál a zjišťujete, že sídlí v několika zemích a že neprodukují jen zbraně, ale také auta, rakety a družice, mikrovlnné trouby, jednorázové obaly, banky, sociální sítě, „mediální obsah“, oblečení, telefony a počítače, obuv, jídlo s označením „bio“ i bez něj, přepravní společnosti, on-line prodej, vlaky, hlavy států a šéfy různých kabinetů, vědecká i nevědecká výzkumná střediska, hotelové a restaurační řetězce, fastfoody, aerolinky, tepelné elektrárny a samozřejmě nadace „humanitární“ pomoci. Bylo by možné to uzavřít s tím, že odpovědnost leží v samotné podstatě lidství a na celém světě.

Ale pak vás napadne se zeptat, jestli svět a lidskost náhodou nejsou zodpovědné i za ty migrantské tábory, protestní pochody, za ten vzdor. A docházíte k tomu, že – asi, pravděpodobně –  je za to vše zodpovědný celý systém. Ten systém, který produkuje a reprodukuje bolest, stejně jako ti, kteří bolest působí, i ti, kteří ji snáší.

Nyní se pojďme pohledem vrátit zpět k pochodujícím, kteří si nyní razí cestu Francií. Předpokládejme, že jich je málo, maličko, že je to jen jedna žena nesoucí své dítě. Záleží vám nyní na jejich vyznání, jazyku, oblečení, kultuře, na jejich způsobech? Je pro vás důležité, že je to jen jedna žena s dítětem v náručí? A teď na chvíli zapomeňte na ženu a zaměřte svůj pohled jen na to maličké stvoření. Záleží na tom, jestli je to chlapec, dívka nebo další? Záleží na barvě jeho kůže? Možná teď přijdete na to, že na čem opravdu záleží, je jeho život.

A teď pojďme dál. Jestli jste to dočetli až sem, pár dalších řádek vám už neublíží… nebo alespoň ne moc.

Předpokládejme, že na vás žena mluví a že máte tu čest rozumět tomu, co vám říká. Myslíte, že vás bude žádat, abyste se jí omluvili za barvu své kůže, za svou víru nebo za svou národnost, gender, za své předky, za jejich kulturu a způsoby? Budete spěchat s omluvou za to, kým jste? Doufáte, že vám odpustí a vy se budete moci vrátit ke svému životu s vědomím, že nikomu nic nedlužíte? Anebo vám neodpustí a vy si řeknete „no, aspoň jsem to zkusil/a a upřímně lituji toho, že jsem, kým jsem“?

Anebo se bojíte, že se na vás bude jen mlčky dívat a vy vycítíte, že se vás tím pohledem ptá: „A co ty?“

Pokud dospějete k tomuto úsudku/pocitu/nejistotě/strachu, pak se omlouvám, ale neexistuje pro vás lék: jste lidskou bytostí.

-*-

Tak jsme si to vyjasnili, už víme, že nejste bot, a teď si toto cvičení zopakujte na ostrově Lesbos, na Gibraltaru, v kanále La Manche, podél řeky Suchiate, u Rio Grande.

A nyní zkuste pohledem zavadit o Palestinu, Kurdistán, Euskadi (2) či Wallmapu (3). Ano, motá se z toho hlava, a není to zdaleka všechno, kam stojí za to pohledět. Jsou zde totiž lidé (ať už je jich hodně, málo, příliš nebo tak akorát dost), kteří také bojují za život. A kteří život vnímají jako nerozlučně spjatý se svou půdou, svým jazykem, svou kulturou a svými způsoby. Se vším tím, co nás Kongres domorodých národů učí nazývat „územím“, které není pouze kouskem země. Nemáte pokušení nechat si od těchto lidí vyprávět jejich příběhy, jejich boje a sny? Ano, já vím, možná by pro vás bylo snazší obrátit se na Wikipedii, ale nelákalo by vás slyšet je přímo a zkusit je pochopit?

Vraťte se nyní k tomu, co leží mezi řekou Suchiate a Rio Grande. Vydejte se na místo zvané „Morelos“. Zde pohlédněte vstříc obci Temoac a zaostřete na komunitu známou jako Amilcingo. Vidíte ten dům? Je to dům muže, který za svého života nesl jméno Samir Flores Soberanes. Před těmito dveřmi byl zavražděn. Čím se provinil? Vzdoroval megaprojektu, který představoval smrt pro život komunity, které byl součástí. Ne, nepřeřekl jsem se: Samir nebyl zavražděn, protože by bránil svůj individuální život, bránil život své komunity.

Ba co více, Samir byl zavražděn, protože bránil životy generací, o kterých se zatím ani nepřemýšlí. Protože pro Samira, pro jeho soudružky a soudruhy, pro původní obyvatele sdružené v Kongresu domorodých národů, pro nás, zapatistky a zapatisty, není život komunity něčím, co se odehrává pouze v přítomnosti. Je to především to, co teprve přijde. Život komunity se buduje dnes, ale kvůli zítřku. Život v komunitě se předává dál a dál. Myslíte si, že účet za jeho vraždu by byl srovnán, kdyby se jeho vrazi – skuteční i intelektuální – omluvili? Myslíte, že by se jeho rodina, jeho organizace, Kongres domorodých národů, nosotr@s, spokojili s tím, kdyby nás oni zločinci požádali o odpuštění? „Odpusťte mi, to já vypsal odměnu za jeho zabití a vyplatil nájemné vrahy, vždycky jsem byl trochu horká hlava. Zkusím se napravit… anebo taky ne. Ok, tak už jsem se vám omluvil a teď konečně zabalte ten svůj protestní tábor, ať můžeme dokončit stavbu tepelné elektrárny, jinak přijdeme o spoustu peněz.“ Myslíte si, že na to čekají, že na to čekáme? Že za to bojují, za to bojujeme? Aby nás požádali o odpuštění? Aby prohlásili „Promiňte, máte pravdu, zabili jsme Samira a naším projektem zabijeme i vaše komunity. Tak tedy pardon. A jestli nám neodpustíte, nevadí, my náš projekt stejně dokončíme.“?

A ukazuje se, že ti, kteří se omlouvají za tepelnou elektrárnu, jsou ti samí, kteří stojí za tím špatně pojmenovaným „Mayským vlakem“(4), „Transisthmuských koridorem“(5), přehradami a povrchovými doly. Jsou to ti samí, kteří zavírají hranice, aby zabránili migraci způsobené válkami, které sami živí, ti samí, kteří pronásledují Mapuche, ti samí, kteří masakrují Kurdy, ti samí, kteří ničí Palestinu, ti samí, kteří střílí Afroameričany, ti samí, kteří vykořisťují – ať už přímo nebo nepřímo – pracující v každém koutě planety, ti samí, kteří pěstují a oslavují genderové násilí, ti samí, kteří nutí děti k prostituci, ti samí, kteří vás špehují, aby zjistili, co máte rádi a pak vám to mohli prodat, a pokud nic rádi nemáte, pak vás donutí, abyste měli, ti samí, kteří ničí přírodu. Ti samí, kteří vás, nás i všechny ostatní nutí věřit, že za tyto globální zločiny můžou nějaké konkrétní národy, náboženství, jazyky, příběhy či způsoby, že za ně může odpor vůči pokroku. Že máme být všichni stejní… anebo stejné, abychom nezapomínali na rovnost genderů.

Kdyby se dalo dojít do všech koutů této umírající planety, co byste dělali? Nevíme jak vy, ale my, zapatistky a zapatisté, bychom se šli učit. A samozřejmě tančit, ale myslím, že tyto věci se vzájemně nevylučují. Kdyby tato příležitost existovala, byli bychom ochotní risknout to všechno, opravdu všechno. Nejen naše individuální životy, ale i ten kolektivní. A pokud by tato možnost neexistovala, bojovali bychom, abychom ji vytvořili. Abychom ji vybudovali, jako by to byla loď. Ano, já vím, zní vám to šíleně, jako něco nemyslitelného. Koho by mohlo napadnout, že osud těch, kteří bojují proti tepelné elektrárně v jednom zapomenutém koutě Mexika, by mohl zajímat lidi v Palestině, Baskicku, že by mohl zajímat Mapuche, migranty, Afroameričany, mladou švédskou environmentalistku, kurdskou bojovnici či ženu bojující v kterémkoliv jiném koutě planety, že by mohl zajímat lidi v Japonsku, Číně, v Koreji, Oceánii či matce Africe?

Neměli bychom se místo toho radši vydat do Chablekalu na Yucatanském poloostrově a stěžovat si v kanceláři Equipo Indignación (6)? „Hej, máte světlou kůži a jste věřící, proste o odpuštění!“ Jsem si téměř jistý, že by odpověděli: „Žádný problém, jen prosím počkejte, až na vás přijde řada, máme teď plné ruce práce s doprovázením těch, kteří vzdorují Mayskému vlaku a kteří trpí vysidlováním, perzekucí, vězením i smrtí.“ A asi by dodali:

„A také se musíme vypořádat s obviněním Nejvyššího vůdce, že jsme financováni ilumináty coby součást meziplanetárního spiknutí s cílem zastavit 4T.“ (7)  Každopádně jsem si jistý, že by použili sloveso „doprovázet“ a nikoliv „vést“, „řídit“ či „rozkazovat“.

Anebo bychom měli s bojovým pokřikem „Vzdejte se, bledé tváře!“ vtrhnout do Evropy a zničit Panthenón, Louvre a Prado a tamní sochy a obrazy nahradit zapatistickými výšivkami a šátky přes obličej, které jsou – jen tak mimochodem – jak účinné, tak roztomilé? Místo těstovin, mořských plodů a paelly zavést stravu založenou na kukuřici, cacaté a yerba mora; místo piva, vína a limonád povinný pozol! A každému, kdo bude přistižen na ulici bez kukly, pokutu nebo vězení (ano, jedno nebo druhé, netřeba přehánět). Zvolat: „Hele, rockeři, odteď budete hrát na marimbu! A chceme slyšet cumbiu, už žádný reggaeton!“ (lákavé, že?) „Co na to vy dva, Panchito Varona (8) a Sabina (9)? Všichni ostatní se teď přidají ke sboru, pustíme si ve smyčce ‚Cartas Marcadas‘ (10), pořád dokola, bez ohledu na to, že už odbilo deset, jedenáct, dvanáct, jedna, dvě, tři… no dost už radši, ráno musíme brzo vstávat. Hele a ty tam, exkráli, co vzal radši nohy na ramena, nech ty slony na pokoji (11) a běž radši něco uvařit! Dýňovou polévku pro celý dvůr!“ (já vím, není má krutost úžasná?)

A teď mi povězte: Myslíte, že ti nahoře nemají klidné spaní z toho, že se budou muset omluvit? Není jejich největší noční můrou spíše to, že zmizí, že na nich přestane záležet, nikdo je nebude brát v potaz, nebudou ničím, že se jejich svět zhroutí, aniž by vydal zvuk, a že si je nikdo nebude pamatovat, stavět jim sochy, muzea, vymýšlet oslavné písně či vyhlašovat vzpomínkové dny? Nevyvolává v nich paniku spíše tato možná skutečnost?

-*-

Byla to jedna z mála příležitostí, kterou zesnulý SupMarcos nevyužil k tomu, aby něco vysvětlil pomocí kinematografického přirovnání. Vy byste to neměli vědět a já bych vám to neměl říkat, ale nebožtík Marcos mohl vyprávět o každé etapě svého krátkého života, jako by to byl film. Anebo doprovázet svá vysvětlení ohledně národní a mezinárodní situace větou „jako v tomhle nebo tamtom filmu“. Jasně, občas si musel trochu upravit scénář, aby se lépe hodil k tomu, co zrovna vyprávěl, ale jelikož většina z nás ten film stejně neviděla, a neměli jsme signál, abychom se mohli

na mobilu poradit s Wikipedií, nezbývalo nám než mu věřit. Ale neodbíhejme od tématu. Počkejte, myslím, že jsem to viděl napsané někde v tom stohu papírů v kufru jeho vzpomínek… Tady to je! Tak tedy:

„Abyste pochopili naše odhodlání a velikost naší troufalosti, představte si, že smrt je dveřmi, kterými musíte projít. Existuje spousty různých domněnek o tom, co za dveřmi je: nebe, peklo, očistec, prázdnota… a desítky popisů všech těchto možností. Život tedy můžeme chápat jako cestu k těmto dveřím. Dveře, tedy smrt, by pak byly místem příjezdu… anebo přerušením, drzou propastí nepřítomna, které raní dech života.

Ke dveřím se přichází skrze násilí, mučení a vraždy, nešťastnou náhodou, dveře se bolestivě pootevírají nemocí, únavou i touhou. To znamená, že většinou sice ke dveřím dojdete, aniž byste o to usilovali, stále ale máte možnost si tu cestu vybrat. 

Pro domorodé národy a dnešní zapatisty byla smrt dveřmi, které byly zasazeny na samý počátek života. Děti k nim často dorazily před pátým rokem života a procházely jimi s horečkou a průjmem. To, co jsme udělali 1. ledna 1994, bylo pokusem ty dveře odsunout. Abychom toho dosáhli, museli jsme být odhodlaní jimi sami projít, i když jsme si to nepřáli. Od té doby všechno naše úsilí směřovalo a stále směřuje k tomu, abychom ty dveře odsunuli co nejdál. ‚Prodloužit průměrnou délku života,‘ jak by řekli odborníci. ‚Ale důstojného života,‘ bychom dodali my. Odsunout je někam úplně stranou, až někam hodně daleko v naší cestě. Proto jsme na začátku povstání říkali, že ‚umíráme, abychom mohli žít‘. Protože pokud bychom nepředávali život – tedy cestu – dál, pro co bychom vlastně žili?“

Předávat život.

To je přesně to, o co se staral Samir Flores Soberanes. A o co ve zkratce usiluje Frente de Pueblos en Defensa del Agua y de la Tierra de Morelos, Puebla y Tlaxcala (12) a jejich vzdor a rebelie proti plánované tepelné elektrárně a takzvanému „Proyecto Integral Morelos“.  Na jejich požadavky zastavení a úplného odstoupení od projektu smrti odpovídá zlá vláda argumentem, že by přišla o spoustu peněz.

To, co se děje v Morelos, je příkladem konfliktu, který je dnes přítomný všude na světě: peníze versus život. A v tomto střetu, v této válce, nemůže žádný čestný člověk zůstat neutrální. Buď jste na straně peněz, nebo na straně života.

Tedy, abych to nějak shrnul: boj za život není jen nějakou posedlostí původních obyvatel, je spíše… posláním… kolektivním posláním.

Dobře, tak ahoj a nezapomínejte, že omluva není to samé jako spravedlnost.

Z hor, které se jmenují Alpy, v myšlenkách na to, kam vtrhnout nejdřív: Německo? Rakousko? Švýcarsko? Francie? Itálie? Slovinsko? Monako? Lichtenštejnsko? Ne, dělám si legraci… anebo ne?

Co nejvkusněji to na vás „vyblil“

El SupGaleano

Mexiko, říjen 2020

Z deníku Kočkopsa: Hora na vysokém moři. Část I: Vor

„V mořích všech světů, které na tomto světě jsou,
byly vidět hory pohybující se nad vodou,
a na nich zakryté obličeje žen, mužů a dalších.“

„Kroniky zítřka“ Don Durito de la Lacandona, 1990

Po třetím neúspěšném pokusu se Maxo zamyslel a po pár vteřinách zvolal: „Chce to provaz!“ „Říkal jsem ti to,“ odpověděl Gabino. Zbytky voru se mezitím volně vznášely na hladině a vrážely do sebe v souladu s tím, jak na ně působil proud řeky, která, věrná svému jménu – Colorado – nabírala načervenalý odstín bahna lemujícího její břehy.

Poté nechali zavolat celý oddíl milicionářů, který dorazil v rytmu „Cumbia sobre el Río Suena“ (13) od geniálního Celsa Piñy. Svázali několik provazů dohromady a část oddílu poslali na druhou stranu řeky. Když pak obě skupiny přivázali svou část lana k voru, mohli ho nyní ovládat do té míry, že se nerozpadl, a táhnout tu hromadu svázaných klád řekou, která sama neměla o jejich záměrech ani tušení.

Tato nesmyslná operace se rozběhla poté, co jsme se domluvili na invazi… promiňte, návštěvě všech pěti kontinentů. Takže žádné otálení! Když se o tom nápadu hlasovalo, SupGaleano jim říkal: „Jste blázni! Vždyť nemáme loď,“ načež mu Maxo odpověděl „Tak ji postavíme“ a hned začaly padat různé návrhy.

Jako bychom na zapatistickém území trpěli nedostatkem absurdity, stavbu „lodi“ si vzala na starosti Defensa Zapatista (14) a její parta.

„Soudružky zemřou mizernou smrtí,“ prohlásila Esperanza [Naděje] s optimismem, který se stal legendárním (narazila na to slovo v nějaké knížce a pochopila, že znamená něco strašného a nezvratného a od té doby ho začala používat v různých situacích: „Maminka mě mizerně učesala.“ nebo „Učitelka mi mizerně oznámkovala úkol.“ a tak dále), zatímco se vor během čtvrtého pokusu znovu rozpadl.

„A soudruzi,“ Pedrito cítil povinnost dodat, i když si nebyl jistý, jestli je genderová solidarita v této – mizerné – situaci vhodná.

„No,“ odpověděla Defensa, „soudruhy je snadné nahradit, ale soudružky… kde je budeš hledat? Myslím opravdové soudružky, ne jen tak ledajaké.“

Defensina banda byla strategicky rozmístěná, ne snad aby pozorovala marnou snahu členů výboru (15) postavit loď, ale aby Defensa i Esperanza mohly obě držet za ruku Calamidad [Kalamitu], která se již dvakrát pokusila vrhnout do řeky, aby zachránila rozpadající se vor, v obou případech ale naštěstí stihli zakročit Pedrito, Pablito a milovaný Amado [amado Amado]. Jednooký kůň i Kočkopes byli od začátku oněmělí úžasem, ale strachovali se zbytečně. Když celou tu partu uviděl SupGaleano, poslal tři čety milicionářů na břeh řeky a svým typicky diplomatickým tónem, aniž by se přestal usmívat, prohlásil: „Jestli se ta dívka dostane do vody, jste všichni mrtví.“

Po zdárném šestém pokusu začali členové výboru nakládat na vor to, co nazývali „základní výbavou“ (něco jako zapatistická sada pro přežití): pytel tostadas, panelu (třtinový cukr), žok kávy, kukuřici upravenou na pozol, dřevo na oheň a kus igelitu pro případ, že by pršelo. Po chvíli rozjímání si uvědomili, že tu něco chybí, a bez velkých okolků přinesli marimbu.

Maxo oslovil Monarca a SupGaleana, kteří se právě radili nad nějakými plány, o kterých vám povím někdy jindy: „Poslouchejte, je potřeba poslat dopis na druhou stranu, ať si seženou provaz, pořádně si ho tam uvážou a ať nám pak hodí ten volný konec. Hlavně ať je dost dlouhý… takhle budeme moct z obou břehů kontrolovat směr lodě. Ať si to tam ale dobře zorganizují, kdybychom z obou stran ty provazy jen tak ledabyle hodili, tak bychom je nikdy nespojili. Musí se to dobře zorganizovat a ty provazy pak pořádně svázat dohromady.“

Maxo nečekal, až SupGaleano vyjde z údivu, a začal mu překotně vysvětlovat, že je veliký rozdíl mezi vorem vyrobeným z kulatin svázaných liánou a lodí, která má přeplout Atlantik.

Pak se vrátil dohlídnout na zatěžkávací zkoušku voru se vší bagáží. Debatovali o tom, kdo se jako první nalodí coby zkušební lidská posádka, ale řeka pod nimi hrozivě burácela, až se nakonec uchýlili k tomu, že navrch všeho toho nákladu posadili hadrovou panenku. Maxo zastával roli námořního inženýra, protože se jednou, před mnoha lety, když se zapatistická delegace vydala podpořit protestní tábor do Cucapá, smočil v Kalifornském zálivu. Nezdržoval se vyprávěním o tom, jak se málem utopil, když mu kukla zakryla nos i ústa a on nemohl dýchat, a místo toho jako správný mořský vlk prohlásil: „Oceán je jako řeka, ale bez proudu a větší, o hodně větší, asi jako Laguna de Miramar.“

SupGaleano se snažil zjistit, jak se řekne „provaz“ německy, italsky, francouzsky, anglicky, řecky, baskicky, turecky, švédsky, katalánsky, finsky atd., když se k němu přiblížila majorka Irma a řekla: „napiš jim, že nejsou samy“. „Ani sami,“ dodal lodní podplukovník Rolando. „Napiš sami/y,“ odvážila se Marijose, která přišla požádat hudebníky, ať zahrají cumbia verzi Labutího jezera. „Pěkně od podlahy, ať tančí, ať nejsou jejich srdce smutná.“ Muzikanti se ptají, co jsou to „labutě“? „Jsou jako kachny, ale hezčí, jako kdyby natáhly krk a už by tak zůstaly. Jsou trochu jako žirafy, ale chodí a plavou jako kachny.“ „A dají se jíst?“, ptají se muzikanti, kteří si jsou dobře vědomí toho, že už je dávno čas na pozol a kteří sem jen přišli pomoct naložit marimbu. „Ale v žádném případě, labutě se nejí, labutě tančí!“ Hudebníci se shodují, že upravená verze Pollito con papas (16) by mohla fungovat. „Nastudujeme si to,“ řekli a odešli si dát pozol.

Defensa Zapatista a Esperanza mezitím přesvědčovali Calamidad, že jelikož je SupGaleano zaneprázdněn, znamená to, že je jeho chýše prázdná a je pravděpodobné, že má ve skříni s tabákem zase schované sušenky. Calamidad o tom pochybovala, a tak jí musely slíbit, že si tam můžou hrát s praženou kukuřicí (17). Odešli. El Sup viděl, jak odchází směrem k jeho boudě, ale nijak ho to neznepokojovalo: bylo nemožné, aby našly sušenky ukryté pod vaky plesnivého tabáku. Obrátil se na Monarcu, ukázal na jeden z mnoha nákresů a zeptal se: „Jsi si jistý, že se nepotopí? Bude dost těžká.“ Monarca se zamyslel a odpověděl: „Hm, je to možné,“ a pak vážně dodal: „Měli by si s sebou vzít nafukovací balonky, pro všechny případy.“

El Sup si povzdechl a řekl: „Více než loď potřebujeme trochu rozumu.“ „A lepší provaz,“ dodal SubMoy, který přicházel právě ve chvíli, kdy se plně naložený vor potopil.

Zatímco na břehu členové výboru rozjímali nad zbytky lodního vraku a pozorovali, jak proud unáší dál a dál převrácenou marimbu, kdosi prohlásil: „Ještě že jsme nenaložili celý sound systém, to by bylo dražší.“

Všichni začali tleskat, když na hladinu vyplula hadrová panenka. Někdo jí totiž prozřetelně připevnil nafukovací balonky do podpaždí.

Opravdu.

Mňau-Haf.

Poznámky:

1. Francouzský výraz pro lidi bez dokladů.
2. Baskicko.
3. Území obývané Mapuchi.
4. „Tren Maya“ je jedním ze stěžejních projektů úřadujícího prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora (AMLO). Má za cíl železnicí propojit turismem již zničenou oblast Quintana Roo s Chiapasem.
5. Corredor Transístmico – projekt kanálu spojujícího Pacifik s Golfským zálivem a související industrializace postižených oblastí.
6. „Kolektiv rozhořčení“ – lidskoprávní nevládní organizace fungující od roku 1991.
7. Čtvrtá transformace (4T) je pojem pocházející z kampaně současného prezidenta Manuela Lópeze Obradora (AMLO), ve které sliboval zásadní proměnu mexické společnosti, podobně důležité jako válka za nezávislost Mexika (1810–1821), válka o reformu (1858–1861) a Mexická revoluce (1910–1917). Dne 28. srpna 2020 vydala vládnoucí administrativa prohlášení, že kampaň proti jejímu stěžejnímu projektu – Mayskému vlaku – je financována ze zahraničí např. Rockefellerovou nadací. Viz https://www.proceso.com.mx/nacional/2020/8/28/fundaciones-extranjeras-financian-oposicion-al-tren-maya-acusa-amlo-248452.html.
8. Známý španělský rockový muzikant a producent.
9. Joaquín Sabina: legendární španělský písničkář a hudebník.
10. „Označené karty“ je populární píseň zpívaná Pedrem Infantem ve stejnojmenném filmu z roku 1948. EZLN na tuto píseň často odkazuje, jako např. v případě, kdy ji tzeltalští obyvatelé zapatistické komunity Amador Hernandez zpívali vojákům, kteří byli do oblasti vysláni federální vládou, aby ukončili zapatistický protestní tábor. Viz https://www.jornada.com.mx/1999/08/19/payan.html.
11. Bývalý španělský král Juan Carlos I. uprchl počátkem tohoto roku ze země, aby se vyhnul trestnímu stíhání kvůli údajné korupci. Na veřejnost se dostaly fotografie z roku 2012, na kterých král loví slony v Botswaně, zatímco se Španělsko potýká se závažnou ekonomickou krizí.
12. Lidová fronta na obranu vody a země Morelos, Puebla a Tlaxcala.
13. Cumbia zní nad řekou. Viz https://www.youtube.com/watch?v=4ba1Yc6lkQc&feature=youtu.be.
14. Defensa Zapatista, v překladu „Zapatistická obrana“, je jméno postavy, kterou Subcomandante Galeano použil ve své „Povídce o zlém snu holčičky Defensa Zapatista, o tom, co je nálehavé a co je důležité“ přednesené v lednu 2017 na CIDECI v San Cristóbal de las Casas. Viz https://mardefueguitos.info/2017/02/03/la-historia-del-mal-sueno-de-la-nina-defensa-zapatista-lo-urgente-y-lo-importante/.
15. „Los comités“ – členové Tajného domorodého revolučního výboru.
16. „Kuřátko s bramborama“ je album cumbia kapely Los Vaskez z roku 1986.
17. „Jugar a las palomitas“ – oblíbená hra dětí v Chiapasu, kdy se zrnka kukuřice nechávají „vybuchout“ jako bouchací kuličky.