O tom, jak se Defensa Zapatista snaží vysvětlit Eperanze, co je posláním zapatismu, a další veselé úvahy.

„Tak, a teď ti vysvětlím něco velice důležitého. Ale nedělej si poznámky, je potřeba, aby sis to uložila do paměti. Protože zápisník člověk snadno někde zapomene, ale hlavu, tu s sebou nosíš pořád.“

Defensa Zapatista přechází ze strany na stranu, tak jak to dělal zesnulý Marcos, když vysvětloval něco velmi důležitého. Esperanza sedí na kmeni padlého stromu, pod zadek si prozíravě položila kus igelitu; kmen je totiž vlhký, porostlý mechem, houbami a suchými větvičkami.

„Myslíš, že je možné vidět, kam dojdeme naším bojem?“, vypraví ze sebe Defensa Zapatista a malýma ručičkama přitom ukazuje neznámo kam.

Esperanza promýšlí odpověď, ale je zřejmé, že Defensa Zapatista položila řečnickou otázku, což znamená, že ji nezajímá odpověď, ale další otázky, které z té první vyplývají. Defensa Zapatista si myslí, že tím následuje vědeckou metodu.

„Nejde ani tak o to kam dojít, spíš o to najít cestu. Protože když tam žádná cesta nevede, pak je potřeba ji vytvořit, jinak to nejde,“ ohání se dívka mačetou. Těžko říct kde ji vzala, ale jsem si jistý, že ji někdo někde postrádá. 

„Takže náš problém se změnil, co nás teď zajímá nejvíce je tedy cesta. Protože, když tam, kam chceme jít, nevede žádná cesta, musíme to nějak vyřešit. Co tedy budeme dělat když nevede žádná cesta tam, kam chceme jít?“

Esperanza sebevědomě odpoví: „Počkáme, až přestane pršet, abychom nezmokli, až tu cestu budeme vytvářet.“

Defensa se chytne za hlavu a zničí tak účes, který ji předtím maminka chystala nejméně půl hodiny. „Ne!“

Esperanza chvíli váhá a nakonec se osmělí:  „Už vím: namluvíme Pedritovi, že tam, kam chceme jít, jsou karamelky, ale že tam nevede žádná cesta. A že první, kdo cestu najde, je může všechny sníst.“

Defensa reaguje: „Zase si budeme říkat o pomoc těm zatraceným mužům? Nikdy! Uděláme to samy, coby ženy, kterými jsme.“

„Jasně,“ říká Esperanza, „a třeba tam nakonec opravdu bude čokoláda.“

Defensa pokračuje: „Ale, co když se ztratíme, až budeme prošlapávat cestu?“

Esperanza odpovídá: „Budeme křičet o pomoc? Odpálíme nějakou rachejtli nebo zatroubíme na velkou mušli, aby nás slyšeli ve vesnici a přišli nás zachránit?“

Defensa pochopí, že Esperanza chápe téma příliš doslovně a navíc to vypadá, že s ní souhlasí všichni, kdo stojí okolo. Třeba Kočkopes se mlsně olizuje při představě hrnce plného čokolády na konci duhy, zatímco jednooký kůň doufá, že by tam taky mohla být kukuřice se solí nebo aspoň přetékající hrnec plastových lahví. Calamidad nacvičuje choreografii nazvanou „pas de chocolat,“ kterou pro ni navrhl SupGaleano a která spočívá v tom, že se „nosorožčím“ stylem vrhá na hrnec.

Elías Contreras hned na začátku výslechu vytáhl pilník a brousí si svou mačetu z obou stran.

O kus dál pak zvláštní tvor, nápadně podobný broukovi a s cedulí „Říkejte mi Izmael“ v ruce, diskutuje se Starým Antoniem o výhodách nepohyblivosti na pevné zemi a takto argumentuje: „Ano, vážený Kvikvegu, žádná bílá velryba se přístavu nepřiblíží.“ (1) Starý domorodý zapatista, nedobrovolný učitel generace, která povstala ve zbrani v roce 1994, si ubalí cigaretu a pozorně poslouchá broukovy argumenty.

Holčička Defensa Zapatista si uvědomuje svou složitou situaci, kdy je, podobně jako věda a umění , zřejmě nepochopena. Jako pas de deux bez objetí usnadňující pirouettes a bez podpory pro porté; jako film uvězněný v plechovce čekající na pohled, který ho vysvobodí; jako přístav bez lodě; jako cumbia hledající boky, které bude moci rozhoupat a dát jim účel; jako Cigalova konkávní bez konvexní (2); jako Luz Casal cestou na schůzku slíbené květiny (3), Jako Louis Lingg bez punkových bomb (4); jako Panchito Varona hledající někde mezi akordy ukradený duben (5), jako ska bez slamu, jako oříšková zmrzlina bez Supa, který by jí udělil vyznamenání.

Defensa je sice obrana, ale je také zapatistka a tak se tím nenechá vyvést z míry. Se vzdorem a rebelií hledá pohledem pomoc Starého Antonia.

„Bouře se nezastaví před ničím, zasáhnou moře i zemi, oblohu i půdu. Vnitřnosti Země se svírají a trpí lidé, rostliny i zvířata. Nezáleží na jejich barvě, velikosti, na jejich způsobech,“ říká Starý Antonio tlumeným hlasem.

Všichni mlčí, polovina z úcty, polovina hrůzou.

Starý Antonio pokračuje: „Ženy a muži se ukrývají před větry, dešti a zničenou půdou a čekají, až přejdou, aby viděli, co zbylo a co je pryč. Ale země dělá víc, připravuje se na později, na to, co přijde. A začíná se měnit. Matka Země nečeká s rozhodováním, co dělat, až se přežene bouře, ale raději začíná budovat už dlouho předtím. Proto moudří říkají, že ráno nepřichází jen tak zničehonic během okamžiku, ale že už dávno číhá ukryté ve stínech, a ti, kteří se umí dívat, ho nachází v trhlinách noci. Proto muži a ženy kukuřice, když sází na svých polích, sní při tom o tortilách, atole, pozolu, tamales a marquesote (6). Ty ještě nejsou, ale oni vědí, že budou a to vědomí je vede k práci. Vidí svou práci a její plody ještě dlouho předtím, než se semínka dotknou půdy.

Když muži a ženy kukuřice pozorují svět a jeho bolesti, vidí také svět, který bude potřeba vystavět a  hledají k němu cestu. Mají tři pohledy. Jeden pro minulost; druhý pro to, co je teď; třetí pro to, co přijde. Takto ví, že sází poklad: pohled samotný.“

Defensa nadšeně souhlasí. Rozumí, že Starý Antonio rozumí argumentu, který se jí nepovedl vysvětlit. Dvě generace vzdálené v kalendáři a místě staví most, přes který se dá přijít i odejít. Jako po cestách.                

 „Správně!“, takřka vykřikla dívka a láskyplně pohlédla na starého muže.

A pokračuje: „Když už tedy víme, kam jdeme, znamená to také, že víme, kam jít nechceme. Takže s každým krokem se vzdalujeme jedné cestě a blížíme se k jiné. Ještě tam nejsme, ale cesta, kterou jdeme, nám ukazuje cíl. Jestli chceme jíst tamales, nebudeme sázet dýně.“

Celé publikum učiní pochopitelné gesto znechucení nad představou strašné dýňové polévky.

„Přečkáváme tedy bouři s tím, co už známe, ale připravujeme se na to, co bude následovat. A připravujeme se na to už teď. Proto musíme své slovo zanést daleko. Nezáleží na tom, že ten, kdo ho vyslovil, už třeba nebude, jde o to, aby se semínko dostalo na úrodnou půdu a aby se mohlo dále rozvíjet tam, kde je. Naše slova musí podporovat další. To je tedy naším posláním: být semínky, která hledají další semínka,“ shrnula to Defensa Zapatista a s otázkou „rozumíš tomu?“ se obrátila na Esperanzu.

Esperanza se postaví a se vší důstojností svých devíti let vážně odpoví:

„Ano, jasně že jsem pochopila, že zemřeme mizernou smrtí.“

A téměř okamžitě dodá: „Ale uděláme to tak, aby to stálo za to.“

Všichni tleskají.

Aby dal význam slovům „aby to stálo za to,“ vytáhne Starý Antonio z tašky pytlík čokoládových „pusinek“.                                                                        

Kočkopes jich prackou hned několik ukořistí, jednooký kůň se raději drží své plastové lahve.

Elías Contraras z vyšetřovací komise EZLN zopakuje tichým hlasem: „uděláme to tak, aby to stálo za to,“ a s láskou si vzpomene na bratra Samira Florese a na ty, kteří, ozbrojeni jen svou důstojností,   čelí uřvanému zloději vody a života, jenž se schovává za zbraněmi dozorce, toho, který se svým blábolením snaží zakrýt vlastní slepou poslušnost nejvyššímu Vůdci: nejdřív penězům, pak dalším penězům a penězům na konec. Žádná spravedlnost, žádná svoboda a ani žádný život.

Brouk začíná vyprávět o tom, jak ho čokoládová tyčinka zachránila od smrti v sibiřské stepi, cestou ze země Sámů (7) – kde zpíval Yoik (8) – na území Selkupů (9), kam přišel uctít cedr, strom života. „Šel jsem se učit, vždyť od toho jsou cesty. Protože vzpoury a rebelie nejsou méně důležité a hrdinské jen proto, že jsou daleko,“ říká, zatímco se snaží svými mnoha nožičkami vysvobodit z alobalového vězení kus čokolády. Zatleská a zhltne ho, oboje ve stejnou chvíli.

Calamidad pochopila, že je potřeba přemýšlet nad tím, co přijde, a tak s ručkama umazanýma od čokolády nadšeně zvolala: „Jdem si hrát s praženou kukuřicí!“    

-*-

Ze Zapatistického centra pro námořní a pozemský výcvik                                                           

El SupGaleano vedoucí workshop „Internacionalistického blití„

Mexiko, prosinec 2020

Z deníku Kočkopsa: Poklad je to jiné

„Když skončil, podíval se na mě svým jediným okem a pravil: ,očekával jsem vás, Done Durito. Vězte, že jsem posledním opravdovým žijícím pirátem na světě. Říkám ,opravdovým,‘ protože dnes tu máme spoustu ,pirátů,‘ kteří kradou, zabíjí, ničí a drancují ze svých finanční center a velkých vládních paláců aniž by se dotkli vody, když nepočítáme tu v jejich vířivkách. Toto je vaše poslání (a předává mi starý pergaminový svitek). Najděte poklad a uschovejte ho na bezpečném místě. Teď mě omluvte, ale musím zemřít.‘ S posledním slovem nechal starý pirát spadnout svou hlavu na stůl. Ano, byl mrtvý. Papoušek zamával křídly a vyletěl oknem se slovy ,Mrtvý je vyhnanec Mytilene, mrtvý bastard – syn ostrova Lesbos, mrtvá je pýcha Egejského moře. Otevři svých 9 bran, obávané peklo, a nech v sobě spočinout velkého Barbarossu. Našel již toho, kdo bude nyní kráčet v jeho šlépějích. Spí již ten, pro kterého byl oceán pouhou slzou, pod černým štítem vypluje nyní hrdost opravdových pirátů.‘ Za okny se táhnul švédský přístav Göteborg a někde v dálce plakala nyckelharpa (10).“

Don Durito de la Lacandona, říjen 1999.

1. „Říkejte mi Izmael“ je první větou známého románu Hermana Melvilla Bílá velryba. Kvikveg je další postavou v knize. Comandante Ismael byl pak jedním ze zakládajících členů EZLN, shodou okolností zemřel 20.1.2021, měsíc po vydání tohoto textu a v den jeho překladu do češtiny.
2. Concavo y convexo (konkávní a konvexní) je název milostné písně známého zpěváka flamenca Diega el Cigaly.
3. La flor prometida (Slíbená květina) je písní španělské pop zpěvačky Luz Casal.
4. Louis Lingg and the bombs je francouzská anarchopunková kapela pojmenovaná po chicagském anarchistovi Louisi Linggovi, odsouzeném v roce 1887 k smrti za výrobu bomb použitých během nepokojů na Haymarket Square. Lingg spáchal ve vězení sebevraždu za pomoci výbušnin.
5. Quién me ha robado el mes de abril (Kdo mi ukradl měsíc duben) je píseň známého španělského producenta Panchita Varony zpívaná hudebníkem Joaquínem Sabinou.
6. tradiční mexické pokrkmy z kukuřice
7. Sami jsou domorodí lidé, kteří tradičně obývají území dnešního severního Norska, Švédska, Finska a Ruska. V Češtině jsou známí jako Sámové nebo také Laponci.
8. Yoik je tradiční forma zpěvu Sámů.
9. Selkupové jsou původní lidé žijící na území dnešního Ruska, jejich tradiční území leželo mezi řekami Ob a Janisej. Stromy hrají v jejich mytologii důležitou roli.
10. nyckelharpa – tradiční švédský hudební nástroj