Chiapas hoří. Paramilitární skupiny jsou svými vlastníky puštěny ze řetězu a nyní fungují bez omezení. Ve zbrani zaútočily na povstalecké domorodé komunity, například Santa Marthu, kde se objevily se zbraněmi a uniformami odzbrojených agentů státní policie.
Dne 22. srpna skupina řidičů transportu jedoucího z města Oxchuc, která náleží k Regionální Organizaci pěstitelů kávy z Ocosinga (španělským akronymem ORCAO), řízená Tomásem Santizem Gómezem, uzavřela, vyplenila a spálila dva kávové sklady, které patří k podpůrným základnám Zapatovy Armády Národního Osvobození (EZLN) v komunitě Cuxuljá v povstalecké komunitě Moisés Gandhi (oficiálním názvem Ocosingo).
Cuxuljá je malé město ležící u silnice spojující San Cristóbal a Ocosingo. Je obklopeno osmi autonomními Zapatistickými obcemi a zároveň je křižovatkou dalších komunit. Bylo okupováno armádou do roku 2001. Do doby, než se vojáci stáhli ze svých pozic za účelem dostání požadavků EZLN vůči administrativě Vicenta Foxe pro znovunavázání dialogu (mezi vládou a EZLN).
Stažení vojska však oblast „nezklidnilo“. Jakmile jednání ztroskotala – zásluhou ústavní reformy o domorodých právech a kultuře, která porušila Dohody ze San Andrés a kterou schválil kongres – paramilitární skupina ORCAO začala s útoky na povstalecké základny a komunity. Jejich cílem bylo obsadit území, které opustila armáda.
ORCAO nebylo vždy takové. Léta bylo těsně svázáno se Zapatismem. Pouto se rozbilo mezi lety 1997 a 1999, kdy vedení skupiny začalo podkopávat povstaleckou sociální základnu nabízením ekonomické podpory a vládních postů prominentním postavám uvnitř organizace. Během administrativy Pabla Salazara jako guvernéra státu (2000-2006) konflikt eskaloval. V roce 2002 organizace kávových pěstitelů dramaticky zintenzivnila útoky proti zapatistickým základnám podpory, včetně zničení jednoho z murálů. ORCAO se stalo paramilitární silou.
ORCAO vzniklo v roce 1988 spojením dvanácti komunit v Sibacjá municipalitě Ocosingo. Další dvě města se brzy přidala a organizace se dostala k počtu bezmála devadesáti komunit. Jejich původní požadavky byly soustředěny na zvýšení cen kávy (které drasticky spadly v roce 1989) a řešení pozemkové reformy. Ovlivněni progresivní pastýřskou prací v kontextu připomenutí 500 let domorodé, černé a lidové resistence v roce 1992, která bránila domorodé sebeurčení proti ústavní reformě článku 27 mexické ústavy, požadovali svobodu, spravedlnost a demokracii (https://bit.ly/3goUvWS).
Skupina nicméně trpěla vytrvalým rozkladem. V roce 2015 prakticky vyloučena z Unorca ( Národní unie autonomních regionálních rolnických organizací). Dvě frakce bojovaly interně o vedení: skupina José Péreze, spojena se stranou PVEM (Ekologická Zelená strana Mexika), která kontrolovala transport cestujících a skupina Juana Vázqueze, zmocněnce pro smíření v administrativě Juana Sabinese, orientovaná směrem k výrobní stránce organizace. Spojováním se s jakoukoliv administrativou, která byla u moci, vůdci užívali pozice ve veřejné administrativě pro své osobní výhody. Mnoho z nich bylo součástí PRD (Strana demokratické revoluce) , PVEM a nyní vlády strany MORENA.
Útoky ORCAO proti Cuxuljá mají dlouhou historii. Jako výsledek vojenského povstání bylo skupině podpůrných základen EZLN (kolektiv 539 rolníků) uděleno 1.433 hektarů půdy vyvlastněné předešlým vlastníkům pozemků, na kterou obdrželi „smlouvu o udělení a přijetí půdy“ od Ministerstva pro zemědělské reformy.
Zapatisté pracovali na pozemcích kolektivně a odmítali je rozparcelovat individuálně. Naléhali, že kdyby se tak stalo, vrátili by se do roku 1994. Nicméně malá skupina z ORCAO, která opustila komunitu a prodala své domovy, následně s podporou armády a policie posledních devatenáct let trvala na rozdělení pozemků, nárokovala si osobní vlastnictví a chtěla jednotlivě rozprodat to, co bylo produktem společného boje.
Ustavičné útoky ORCAO proti základnám podpory EZLN nejsou omezeny jen na Cuxuljá, ale rozpínají se do několika obcí. Poslední proběhl 23. února v Chilónu, kde ORCAO, Chinchulines a členové strany MORENA napadli a unesli představitele komunity jako odplatu za účast na „Dnech obrany teritoria a matky země „Všichni jsme Samir“ ( https://bit.ly/3leg3cs ).
Tato napadení jsou páchána v návaznosti vládního plánu, který má za účel oslabit Zapatismus a jeho postup vpřed. Nejsou produktem mezi-komunitních hádek, ale spíše výsledkem státní snahy vytvářet interní konflikty. Vládní administrativa (dokonce i současná) podporuje ORCAO ekonomickými zdroji, výrobními prostředky (často hospodářská zvířata), politickým krytím a policejní beztrestností za účelem rozložit a zlomit EZLN.
Sotva před rokem ohlásili povstalci vytvoření sedmi nových caracolů přídavkem k předchozím pěti a navýšením k současným 43 samosprávným orgánům, které nejsou napojeny na oficiální vládní tělesa. Zapatisté navíc odmítají projekty „Mayského vlaku“ a „Mezioceánského koridoru“. Nový boj o Cuxuljá a nezadržitelná válka paramilitárů Chenalhó jsou součástí omezující strategie proti postupu Zapatismu – strategie, která se neznepokojuje zapálit stát.
Luis Hernández Navarro
Původně vydáno ve španělštině v La Jornada
